Je to směr cesty každého z nás. Sebeprosazováním v dětském věku se ocitáme na nižších úrovních mysli, které se vyznačují právě dominancí ega. S vyšší myslí se namísto síly začínáme spoléhat na moc. Zvyšuje se povědomí o energii lásky a schopnost na ni reagovat, také povědomí o pravdě a všudypřítomné Realitě. Na úrovni vyšší mysli vyhledáváme jiná potěšení, máme jiný přístup k úspěchu, filosofii, politice, zažíváme prostě úplně jiný svět. Nenásilný, volně plynoucí, prostě a jednoduše duchaplný.
Postoj je navyklý stav mysli, ve kterém dáváme do souvislosti vnímání sebe sama a okolního světa a lidí. Očekávání od sebe a druhých se během postupného stárnutí a zrání upravují. Rozlišením a převzetím odpovědnosti za své charakterové vady je oslabujeme. Jejich přijetím získáváme zvýšenou citlivost na poctivost k sobě, větší pocit bezpečí a sebeúcty. Přestáváme pociťovat zraněné city, zeslabí se dojem, že bychom si měli „vyřizovat účty“. Přiznáním vlastních stinných stránek na ně již nemůže nikdo jiný útočit. Snižuje se tím i emocionální i potencionální bolest.
Jsou podle vás vztahy soutěží nebo spoluprací? Každý žijeme ve vlastním vytvořeném světě, který si dále podporujeme vyhledáváním souhlasu ostatních, své vnímání si často různě racionalizujeme. Jak řešíte nesoulad s ostatními? Hněvem a záští nebo soucitem a přijetím? To, kým jsme, jemně ovlivňuje dění kolem nás. Přívětivým postojem si přitahujeme pozitivní prožitky a platí to i obráceně, kdy navíc do hry vstupují karmické vlivy.
Jitka Nekolová podle dr. Hawkinse – Moc versus Síla