Smutek
Většina lidí tuto úroveň zažívá pouze po omezenou dobu. Kdo na ní ale zůstává, žije v neustálé lítosti a depresi. Jde také o úroveň truchlení, zármutku a výčitek vztahujících se k minulosti, o úroveň věčných poraženců a hazardních hráčů.
Ego mylně vidí zdroj štěstí ve vnějším světě a v emocích a přikládá jim zásadní význam. Ve skutečnosti se ale jediný zdroj štěstí nachází uvnitř člověka a jeho mechanismus je uvnitř psychiky. Tento mechanismus se vždy spustí po uspokojení nějaké touhy. Hodnota životních podmínek, předmětů či vlastností leží jen v očích vnímajícího a není podstatou získaného předmětu, člověka či stavu. Proto každý, kdo se spokojí s málem, je vůči smutku relativně imunní – zdroj štěstí zažil uvnitř sebe, zdroj, jenž není závislý na vnějších okolnostech. To nám pomůže si snáze uvědomit, že při ztrátě nenahraditelného člověka, předmětu, touhy nebo okolnosti, se potřebujeme vzdát vlastně připoutanosti k nim. Ztráta je paradoxně zároveň osvobozením a otevřením nových možností. Mysl změny lituje, chápe ji jako povinnost. Pokud si změnu zvolíme svobodně, můžeme se na ni těšit. Pokud jí odporujeme, je pramenem zlosti.
Smutek souvisí s prožívanou ztrátou. Vlastnění je ale jen přechodným jevem a veškerá cena či hodnota je dána pouze naším vnímáním, souvislostmi a lidskými zákony.
Při léčení smutku potřebujeme soucit k sobě i k povaze lidství všeobecně. Smutek vzniká v důsledku lpění na předchozím chápání a vnímání věcí. Uleví se nám, pokud se rozhodneme znovu se věnovat současnosti a soustředíme-li se na přítomnost bez zbytečného posuzování a odhadů budoucnosti. Touha předělat minulost je pochopitelná, avšak zcela marná a pouze člověka zaslepuje, takže nevidí příležitosti přítomného okamžiku. Omezení v jedné životní oblasti je zároveň otevřením příležitostí a možností v oblastech jiných. Přijmeme-li proměnlivost lidského žití, vede nás to k lepšímu porozumění a soucitu.
Strach
Strach je základním motivátorem většiny lidí jako strach z nepřátel, ze stáří či smrti, z odmítnutí a jako celá řada sociálních fobií. Jeho vlastností je, že dokáže bujet a nabývat nových forem stejně bezmezně jako lidská fantazie. Strach může přerůst v paranoiu či vytvářet obranné mechanismy, a protože je nakažlivý, může se stát převládajícím trendem i pro celou společnost. Strach je sice pouhou emocí, ale jako převládající životní styl sráží člověka k zemi. Určité strachy považuje lidská společnost za normální a užitečné, všude vidíme jejich projevy – od zamčených dveří a požárních hlásičů až k péči o zdraví a správnou výživu. K tématu strachu se neustále vracejí veřejné sdělovací prostředky.
Z evolučního hlediska strach vznikl jako nezbytná podmínka pro přežití. Z toho důvodu je součástí struktury lidského mozku i jeho fyziologických procesů. Strach přispívá k vytváření bezpečnostních opatření, která tvoří součást všech stránek našeho běžného života. Stane-li se však určujícím faktorem chování, je nepříjemný a znemožňuje člověku zkoumání reality. Nerealistické strachy člověka zbavují síly.
Člověk ovládnutý strachem žije neustále v určitém očekávání. Veškerý strach je produktem ega. Strach se dostavuje tehdy, když máme možnost volby a povědomí o jejích následcích. Šíří se v člověku, který vzdoruje životu, a ustupuje tehdy, když život přijímáme. Tomu se dá napomoci tím, že se na strach podíváme jako na něco pozitivního.
Strach sám o sobě je nepříjemným prožitkem, vyvolává nepříjemné fyziologické a emocionální reakce. Když ho zpracováváme, nesmíme odporovat jeho tělesným projevům. Tím jej přijímáme. Projevy potom samy ustupují. A my tak strach vlastně redukujeme na tělesné zážitky. Strach lze přeměnit na rozumné předvídání a posuzování života, takže se nemusíme uchylovat k prožívání emoce strachu.
Strach ze selhání vede k vytváření zábran a brzdí rozvoj sebedůvěry v přítomnosti dalších lidí. Strach z nepřijetí a nesouhlasu vede ke stažení do sebe, rezervovanosti a citovému strádání. Když své strachy potlačujeme, mohou se projevit jako zdánlivý protiklad, tedy neohrožené frajeřiny a zbytečně riskantní chování.
Strach se dostavuje společně s tím, že si člověk začíná uvědomovat důsledky svých přestupků, omylů a morálních poklesků. Osud každé duše je ale důsledkem jejích vlastních rozhodnutí a nikoli odplatou rozzlobeného božstva či vesmíru. Každá duše si určuje vlastní vývoj a pozici v rámci nekonečného pole vědomí.
Touha
Touha nás žene do úsilí dosahovat cíle a sklízet úspěchy. Úroveň touhy je rovněž úrovní závislostí, souvisí se získáváním a hromaděním. Uspokojení jedné touhy je pouze vystřídáno touhou po něčem dalším. Abychom ale mohli něco „získat„, musíme mít nejprve energii to „chtít„. Touha se tak může stát odrazovým můstkem k vyšším úrovním vědomí.
Konstruktivní touha přináší příjemné uspokojení z naplnění toho, pro co jsme se rozhodli. Chtění a dychtivou touhu můžeme proto nahradit volbou a rozhodnutím vůle.
Odvrácenou stranou touhy je její nutkavost, jež může dovést k neustálému dychtění a choutkám. Pokud se přidá emoce, dostáváme dojem, že něco „nutně potřebujeme“. Pokud se v životě donekonečna za něčím ženeme a máme obavy, zda se nám podaří získat něco dalšího od „umělých zdrojů uspokojení“, začíná v nás zároveň narůstat strach ze ztráty.
Evoluční prapočátky toužení a chtění sahají až k prvotním formám života, které neměly vnitřní zdroje energie, a proto ji musely vyhledávat vně sebe metodou pokusu a omylu. Chtění a potřeby tedy souvisejí se strachem o přežití. U člověka se kombinují dále se společenskými projevy a abstrakcemi a vzniká z nich nutkavé shánění. Touha po společenském uznání bývá mnohdy kompenzací pochybností o sobě a potřeby neustále přijímat potřeby z vnějšího zdroje. K projevům chtění se může přidávat potřeba řídit druhé. Chtění se projevuje i v osobnostních rysech jako sklon k manipulaci, soutěživost a snaha o vyšší postavení.
Pocit uspokojení vnímaný po získání toho, co „jsme chtěli„, je pouhým vnitřním mechanismem v mozku, který se spouští po naplnění „potřeby„. Základním projevem je zde vnitřní prožívání nedostatku, které vede k chronickým pocitům nespokojenosti, neúplnosti a neustálému hledání. Předpokládáme, že naplnění získáme z vnějších zdrojů, přeceňujeme vnější svět a přikládáme mu přehnanou důležitost. Na idealizaci se navíc podílejí i média, která prezentují výrobky i osoby jako mnohem důležitější, než ve skutečnosti jsou.
Buddha řekl, že základní připoutaností je připoutanost ke smyslům. Člověk si ji způsobuje tím, že si na tento pocit odměny rozvine návyk. Pomocí různých aktivit a myšlenek se snaží způsobit si v mozku tuto sladkou reakci. Opakované uspokojení tohoto cyklu touhy a jejího nasycení vede ke vzniku návyku, který může přerůst v závislost. Návyk se posiluje a dostaví se dominantní mozkový vzorec chování, který přetrvává i přes negativní následky pro nás i okolí. Opuštění negativních emocí a negativního chování by znamenalo ztrátu potěšení a uspokojení.
Příjemné pocity čerpáme i z pýchy, chamtivosti, hromadění majetku a okázalosti. Společnost je plná „střadatelů nespravedlností“, mučedníků, šiřitelů nenávisti, demagogů. Jsou tu i další obavy o běžný život, kterým říkáme „starosti“. Dokonce i ztráta a porážka mohou být paradoxně uspokojující, když je člověk bere jako krutost osudu nebo zasloužený trest. Je v tom typický postoj odmítání odpovědnosti a stěžování si na vnější okolnosti.
Pokud se vzdáme odporu, který vychází z ega a odevzdáme se moci, která nás přesahuje, můžeme svá nutkání překonat. Může se to zdát nemožné, ale za tímto dojmem stojí obyčejná neochota. Úspěch závisí na tom, zda to „chceme“ a nikoli na tom, zda to „jde„. Vysvobození z omezení postupuje klasickými kroky: v životě nám přestává jít o to, co „máme„, pozornost se přesouvá k tomu, co „děláme“ a nakonec k tomu, co „jsme„. Po naplnění našeho duchovního potenciálu se potřeby rozpustí, jelikož zdroj štěstí vnímáme uvnitř sebe, tam, kde vlastně vždycky byl.
Na vyšších úrovních vědomí se cílů nedosahuje přáním a toužením, nýbrž rozhodnutím, závazným aktem vůle. Cíl se stává naší inspirací, podle níž řadíme své hodnoty a priority. Vše se stává snazším, když se vzdáme odporů, jež mohou vyvstávat, pokud si mysl myslí, že něco obětuje.
Jitka Nekolová podle dr. D. Hawkinse – Vzestup po úrovních vědomí