Nechucus

11. srpna 2026

Jistě se vám to taky stává. Nejdřív nemůžete, a pak, když už můžete, tak se vám nechce. Přesně v tomto rozpoložení se nyní již nějakou dobu nacházím. V červnu jsem neskutečně toužila po výletu do zapomenutých krajin. Jenže tu byla práce. Pak tu byl tábor. Pak tu byly další povinnosti. A teď konečně máme čas, povinnosti sice jsou, ale dají se odložit… a my nic. Jako by nějaký napovídač dloubal do mého rozhodování. Vždyť to přece až tak nepotřebuješ. Už jsi toho viděla dost. Je to pořád stejné: někam dojedeš, tam vyskočíš z auta, jdeš se projít a večer zase zpátky. Nebo pod stan. Nebo do Německa. Nebo tak. Ale i Andělka už naléhá, že jsme vlastně dlouho nikde nebyly. Ona letos přešla do módu poznávání, takže když jsme vyrazily poprvé na prázdninový výlet, tak naše první kroky vedly do místního muzea. No a to takhle v přírodě úplně nenajdete, i když pravda – i zde jsou různě zachovalé dokumenty a pozůstatky dob minulých, tak by se dalo říct, že vlastně i toto jsou poznávací cesty. I když ne tak, jak by si to asi leckdo představoval.

No dobře, tak v pondělí ještě dorážím nějaké věci, které opravdu nepočkají a v úterý vyjíždíme. Ještě ráno jsem váhala, kam to bude, když jsem koukla na kalendář na zdi, ze kterého se na mě smála fotka nějaké šumavské slatě. Takový nesmysl, fotit krajinu na výšku. Ale takové jezero Laka by bylo fajn, honí se mi hlavou. Andi už je taky vzhůru, tak se dlouho nerozmýšlíme, snídáme a vyrážíme. Na parkovišti na Hůrce je místa dost, tak se trochu dohadujeme s parkovacím automatem a s přítomným pánem, že ta dvoustovka je opravdu zdravá, nakonec za pánova údivu, že nemám platební kartu (k čemu by mi asi tak v šumavských hvozdech byla) nabízím přístroji pětistovku, přijímám přeplatek v padesátikorunách (taky jsou to peníze, tak co), a pak už nejistě vyrážíme směrem vzhůru.

Jako bychom už to neuměly, jít někam na takovou větší procházku. Jsou tu i jiní turisti, je to lokalita velmi oblíbená, jezdí se sem na kola a lidi nám tu zkrátka chybět nebudou. Ale na prvním rozcestí mě zaujme název Popelní domky a chci je vidět. A je po lidech. Jdeme a jdeme a jdeme, kol kolem pouze les a jinak nikdo. Ale po chvíli se cesta začne svažovat z kopce k silnici a tam se nám nechce. Tak po krátké debatě nacházíme někdejší trasu pro stroje lesní techniky a už šplháme do kopce, přelézáme padlé stromy, kocháme se, povídáme si. A nakonec to začíná být docela fajn, říkám si, další cestou se vydáváme směrem k jezeru, snad nás tam dovede.

Musím říct, že na tomto místě je svět naprosto v pořádku. Rostou tu houby, maliny, borůvky, lesní jahůdky, voda v potůčcích zurčí, nikdo tu nenadává na sucho a horko. Horko tedy zrovna nebylo, chvílemi jsem litovala, že jsme Andělce nevzaly z auta tričko, ale nakonec vždycky zase vykouklo sluníčko a prohřálo nás. Nacpaly jsme se borůvkami do zásoby, ani já jsem se k nim nemusela ohýbat a vzpomínala jsem několikrát na naši někdejší cestu na Ostrý, kde to bylo zrovna tak. Pár dnešních úseků bylo i docela podobných. Začínáme potkávat cyklisty a blížíme se k Rudské křižovatce. Na ní svačíme sušené maso a vyrážíme vstříc davu mladých lidí, který přichází ze směru k jezeru. Byl to jediný dav, který jsme potkali, pak už jen pár jednotlivců, procházíme zužující se, ale stále zřetelnou cestičkou přes krásná místa porostlá borůvčím, stromovými solitéry, plná oblých balvanů a s možností zajímavých nálezů živých i neživých. Přicházíme k povalovému chodníčku, vyprávíme si o bažinách a jejich nebezpečnosti a najednou jsme u jezírka. Sluníčko opět začíná hřát a my přijímáme pozvání k posezení u obrovského stolu s výhledem na vodu.

Jsem samozřejmě přesvědčená, že si to tu z minulosti pamatuju úplně jinak, ale to už tak je. Vychutnáváme velký klid místa, z dálky k nám doléhají hlasy dalších turistů, se kterými se dnes počítá. Když jsme pak přešly k rozcestí, dostaly jsme se přímo do davu cyklistů, ale to nám nevadilo, zamířily jsme zpátky na „starou“ Hůrku. Teď už to bude jen z kopce, i když Andělka vypadala, že by to dala celé ještě jednou. Cestou dolů i tancovala a byla veselá, takže kdyby nebylo věčných otázek, jestli pojedeme ještě do toho Německa a v kolik to asi bude, bylo by to naprosto bez kazu (ona to nemyslela tak, jako že honem honem, ať už jedeme, ale víte jak). Jinak si ale povídáme i o dalším a dostupujeme Hůrky. Opět mě překvapuje, jak to tady vypadá, rozvaliny domů jsou úplně zarostlé a torzo kostela jako by ještě víc vystupovalo z okolí – já si do poslední chvíle myslela, že kostel je vlastně ta kaple s hrobkou. Mám to pořád nějaké popletené.

Sedíme před kaplí, koukáme a sluníme se, odpočíváme a užíváme místní náladu. Najednou lituju, že nemáme spacáky, dalo by se tu zůstat a zítra pokračovat, nedaleko je nouzové nocoviště. Ale pak si vzpomenu, že se mi sem vlastně ani pořádně nechtělo a jsem ráda, že se nám to nakonec povedlo aspoň takto. Přemýšlím, že v příštích dnech zase nebude šance vyrazit někam aspoň na dva dny, každý den se něco děje, kvůli čemu se nedá jet pryč a prázdniny se blíží ke konci. Zase bude jiná zábava a třeba bude příležitost ještě v září. Loni jsme vlastně vyrážely taky skoro na poslední chvíli a o to víc jsme si to užily. Ale je mi jasné, že časem by se takováto váhavost nemusela vyplatit. Letošní prázdniny zatím i tak byly velmi intenzivní, rozhodně nemůžu říct, že bychom jen seděly s Andělkou doma a koukaly, jak se nám tam hromadí nepořádek (i když musím přiznat, že i to stavu našeho domu jsem měla původně lepší představu).

Zvedáme se na poslední kilometry k autu, na cestu alejí, souběžnou s potokem, procházející hlubokým lesem, křižující několik dalších cest k dalším místům, která jsme zatím ještě nepoznaly. Je jich spousta a až příště zase nebudeme vědět, kam se vydat, budu vědět, že asi stačí jen sednout do auta a jet; ono se vždycky někde něco najde.