Za hranice současnosti

29. 12. 2025

„Když chceš, Andělko, provozovat urbex, musíš se v těch místech chovat tak, aby pak nikdo nepoznal, že jsi tam byla,“ odpovídám Andělce heslem urbexerů na její nápad, že by se v budově dalo pořádně uklidit. No, i když, možná že existují majitelé ruin, kterým by nevadilo, kdyby někdo zařídil vývoz a separaci bince, který se uvnitř zákonitě nachází, protože kromě urbexerů si tyto stavby vybírají pro své řádění i existence jako bezdomovci, vandalové a podobně. Samozřejmě úklid na vlastní náklady, neopomínám přidat další myšlenku. Ale než jsme vstoupily dovnitř…

Ráno se dlouho spalo. Bylo třeba dohnat dluh z předchozí noci, kdy jsme se zdrželi na akci skoro až k půlnoci, takže odchod už byl notně dramatický. Na výlet jsme tedy vyjížděly až kolem jedenácté, ale zase aspoň bude reálnější návrat za tmy, což Andělka poslední dobou preferuje. Taky mám jízdu za tmy ráda, tak nespěcháme a po oškrábání ledu z výkladní skříně (čelního skla auta) vyjíždíme směr Hamry. Inspirací se mi stala knížka od Ježíška s fotkami z dob 80. a 90. let z pohraničního pásma, z dob demontáže hraničních zátarasů, signálních stěn, tedy příznačně z míst, která rádi navštěvujeme. A protože se tam psalo i o papírně v Hamrech, cíl byl jasný. Za tónů oblíbené písně Zůstanu svůj nasazujeme sluneční brýle a hurá na výpravu.

Cesta byla dobrá, jen ze Zelené Lhoty na Hamry spíše ledovka, a protože jsme se tak nějak automaticky domluvily, že se pak zase „stavíme“ v Německu, přemýšlela jsem, zda budu udatná a vezmeme to dál lesní cestou na Špičák nebo radši kousek zpátky na lépe upravenou státovku. Měla jsem na to celé odpoledne, tak to nechávám plavat, protože právě projíždíme kolem papírny, na točně nad ní parkujeme, lehce svačíme a hurá ven. Sněhový poprašek se snoubil se slunečními paprsky, bylo nádherně, a i když papírna je poměrně v údolí, tak světelné podmínky byly překvapivě dobré. Mohla jsem si aspoň připravit materiál na různé techniky zpracování fotek, protože bylo jasné, že odtud nás nikdo nevyhodí, maximálně potkáme další podobné zvědavce jako my; bylo znát podle stop ve sněhu, že jich sem chodí vcelku dost. A tak jdeme ke stavbě, rozhlížíme se, fotíme a debatujeme o urbexu. Marně se snažím vzpomenout si, jak to tu vypadalo, když jsem tu byla poprvé a vlastně naposled. Jak jsem tak ve svých článcích často připojovala větu „určitě se zase vrátím“, tak ta jistota se z toho trochu vytrácí. Ani ne tak kvůli nedostatku času, jako spíš přání uchovat si ono místo v myšlenkách tak, jak jsem ho tehdy poznala. Jsou některé lokality, které opravdu nechci vidět na hromadě na zemi a pohřbít tam tak i své – třeba zajímavé a hezké – vzpomínky na svou návštěvu zde. Ono i tohle může být dost deprimující – kolem papírny se válí kusy plechové střechy zmuchlané jako alobal od čokolády, po zdech svítí graffiti a vegetace to tu pomalu vyhrává. Na druhou stranu jsme si vybraly asi nejlepší dobu, co se týče kopřiv a listnatých náletů, protože přes ně bychom neviděly skoro nic a taky by asi nebylo možné objevit (nebo znovu projít, já fakt nevím, jestli jsem byla až v těch nejzazších částech stavby) za papírnou ještě další zbytky zdí, patrně starší, než samotná továrna, ale k ní náležející.

Tak to vidíte, jak to tady vypadá. I na infotabuli se píše, že bývalí majitelé, kterým byla továrna zkonfiskována, se marně pokoušeli o její navrácení a nyní tak můžou jen mlčky sledovat její postupnou zkázu. Vedle sice stojí zánovní malá vodní elektrárna, ale koho by zajímalo pár starých cihel s pár starými krovy, pár starými klenutými stropy a pár tunami železa, díky kterému se v dřívějších dobách vyráběl materiál na papír a zpracovávalo se dřevo? Maximálně tak nějakého cvoka, jako jsem já, který by byl asi i schopný objednat ten kontejner na bordel, uspořádat brigádu, úklidem na místě si zničit záda a dál…a co dál? Ano, přesně. Dál nic. Protože to není moje a zbytečnými miliony bohužel neoplývám. Tak aspoň prohlížím, fotím, představuju si ten provoz tady za lepších dob, trochu smutním a užívám tu atmosféru. Přece jen je krásná, i když budoucnost spíše neblahá. Víte, on i ten stromek, který se střechou propadl dovnitř a visí za kořeny, žije dál a má snahu se opět špičkou i větvemi obrátit k nebi. Dá se snad najít lepší příklad toho, že naděje umírá poslední, a že všechna snaha má cenu, i když to už vypadá, že je konec? Tak co kdyby se majiteli třeba ještě rozsvítilo…

Odcházíme z papírny směrem do vsi a plánujeme další cestu. Chtěla bych jít po druhé straně říčky Úhlavy zpátky k autu a možná se podívat i na Křížkov, kde jsme taky kdysi byli s Davídkem a tehdy s naší výmaračkou Herou; jak jsem si později cestou vzpomněla u jedné studánky. Podle mapy vypadá oblast prostupně, tak se vydáváme přes mostek do kopce a nad ohradou přes další betonový přejezd jediného potůčku, který by nám podle mapy mohl ztížit cestu. Tak to šlo. Pokračujeme po celkem pevném povrchu, který dává tušit stavební suť…jako by to mohlo souviset s tím novým domem, co se o kousek výš staví…pevný povrch je ukončen sešupem do…velmi podmáčeného povrchu. Ale je to zmrzlé, dá se přes to jít, a když překonáme roští před námi, budeme ve vyšším lese, kde už snad bažina nehrozí. Potíž nastává v tom, že to roští nejde prolézt. Sama bych to možná dala, ale s Andělkou – na nošení už je těžká a sama ještě malá. Jediná výhoda je, že je lehká, tak ji nechávám jít v mých stopách a snad to dáme. Pořád se ještě můžeme vrátit. Částečně to taky uděláme, o pár desítek metrů výš k onomu obávanému potůčku, který díky mým gumovkám zvládneme poměrně dobře překonat. Tam a po chvíli zase zpátky, na druhém břehu už to vypadá dobře. Jenže po pár metrech už zase čvachtáme a já začínám pochybovat o svém zdravém rozumu. Teď už to zpátky bude stejné jako před námi, společnost mi dělá sedmileté dítě, které ale naštěstí neodporuje, i když cesta se mu taky zrovna dvakrát nelíbí. Tak se v tichosti zakousneme, skáčeme po kmenech nebo šlapeme po vystouplých kopečcích zmrzlé trávy, les se stává pralesem…a najednou jsme dostoupily lesa vysokého, šlapeme na pevnou zem, nic se pod námi neboří a z nás padá velký kámen obav, jak dlouho budeme v té bažině ještě bloudit. Řeknu vám, z druhé strany údolí to opravdu nevypadalo, že je v tomto místě prameniště, a ani ta mapa se k tomu nezná. Člověk by tak počítal třeba s pár bahnitými metry, které se dají obejít, ale ne s několika stovkami. Ještě, že mrzne.

Vystoupily jsme na cestu, ke které jsem se chtěla dostat (nakonec tedy vlastně všechno dopadlo tak, jak bylo v mých představách) a sestupujeme k velkému kříži. Takže jsme vylezly přímo u Kreuzwinkelu, bývalého poutního místa se základy krásné trojlisté kapličky (k vidění na fotce na infotabuli). V mých vzpomínkách toto místo vypadá jako malý prostůrek vedle cesty a od něj ohromná prosluněná louka; rozhodně ne bažinatý sráz. Inu, lidská paměť má opravdu velkou tendenci vše si přibarvovat k lepšímu. Svačíme tedy poslední sušené maso a vydáváme se po cestě zpět z poměrně příkrého kopce, kolem chalup, které si tu taky nevybavuji, ke křižovatce se silnicí, která vede k papírně. Tak to docela šlo, na těch starých fotkách to všechno vypadá jako velká dálka a ve skutečnosti to tak není. Chvilku přemýšlím, čím to může být, ale to už docházíme k autu, obě rády, že jsme se neztratily v bažině a Andělka natěšená na svačinu v Německu. Těch pár desítek metrů po silničce mě přesvědčilo, že lepší bude jet zpátky na Zelenou Lhotu, než riskovat nějakou klouzačku ve špičáckém kopci. Cestou míjíme kostel v Hojsově Stráži a spoustu dalších zajímavostí a vzpomínkových míst, přes hranici už projíždíme jako staří známí, v dojčlandu si připadám trapně díky své neschopnosti rozumět pokladním, které mluví hrozně rychle, ale máme, co jsme chtěly, v autě svačíme a pozorujeme zapadající slunce a pomalu se vydáváme k domovu. Ve tmě, která milosrdně přikryje všechny nedokonalosti; která dává naději, že až se zítra rozední, tak bude zase líp.