24. května
Už nějakou dobu jsem si pohrávala s myšlenkou, že uspořádáme Noc kostelů v Žákavé, kde se toho zatím pod naší taktovkou moc neudálo, a navíc tu lidé ke kostelu asi nemají tak blízko, jako v Nezvěsticích. A tak se mi jednoho dne v hlavě zjevila myšlenka neotřelého programu: budou vystupovat místní děti, které chodí do ZUŠky, pak místní dospělí, kterých je tu šikovných dost, a zakončíme to dámským smyčcovým triem, osvědčenou sestavou z let minulých (Ježíš se narodil a vyrostl). Začala jsem s dětmi – měla jsem představu nějakých deseti, dvanácti dětí, které by hrály převážně spolu, coby zmírnění trémy. Diskutovala jsem to s Haničkou, mojí spojkou s hudebkou. Průběžně jsem i potkávala některé z dospělých, kteří by si mohli něco připravit, oslovovala, a dostávala většinou příslib, že o tom budou přemýšlet; někteří kývli rovnou (Ježíš učí o Bohu a shromažďuje učedníky). Vypadalo to, že se všechno povede podle představy, když při opětovném oslovení již oslovených jsem se začala setkávat spíše s odpovědí „ne“ (Ježíšovi dávají kříž, aby ho nesl; on pod ním několikrát klesá – naposledy ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla, že jedna z členek tria v den konání Noci nastupuje do nemocnice na sice jednoduchý zákrok, ale znamená to, že trio nepřijede).
Ve chvíli, kdy dvě naše skoro sousední rodiny, na které jsem hodně spoléhala, mi oznámili, že to fakt nedají, že je to moc narychlo, že je to ve špatnou dobu, že tu od nich skoro nikdo nebude, byla moje myšlenka průběhu Noci kostelů pověšena na kříž. Tehdy jsem došla domů a rozbrečela jsem se. Chtěla jsem to vzdát. Vždyť ještě nebyla žádná propagace, tak by se tak moc nestalo. Zkusíme to za rok. Jenže…já už to dlouho chtěla. Byla to možná taková výzva, kterou jsem chtěla přijmout, otestovat trochu tuhle obec, kde vlastně nemáme s kulturou téměř žádné zkušenosti, a lidi si kostela všimnou spíš jen proto, že k němu chodí svým předkům na hroby.
Tak to ne, nevzdám to. Vstávám, beru do ruky telefon a volám Pavlovi Kilbergrovi, jestli by zvládli přijet s Konivadlem. Z nějakých trosek místních snad dáme dohromady aspoň dvacet minut programu, a to vlastně na večer docela stačí. K tomu možnost prohlídky věže, nějaké povídání o kostele, pak čtení a zamýšlení – to jako by už bylo hotovo – tak to by šlo. Volá mi Josef, domlouváme se na čase, sice to bude šibeniční, ale dají to. Konivadlo bude. Ježíš vstává z mrtvých a objevují se svědkové, kteří se s ním setkali. Obcházím, obepisuji a obvolávám místní hudebníky, potvrzujeme si účast a já se znovu těším. Raduji se ze zmrtvýchvstalého Krista, raduji se ze znovuzrození naší akce.
Domlouvám spolupráci s obcí. Roznáším pozvánky do schránek. Rozvážím plakáty, zadávám text pro relace obecních rozhlasů. Rozjíždím FB profil spolku a začínám do lidí hrnout krátká videa, která zvou i ukazují, co se chystá a jak. Evangelizuji jako blázen. Nebo spíš možná jako apoštol…no, do toho mám asi daleko a spíš se cítím jako ten blázen, ale třeba i to přijde. Chci, aby se zmínka o Noci kostelů dotkla co nejvíc lidí. Vím, že nepřijdou zdaleka všichni, které oslovím, ale i ti, kteří pozvánku hned zahodí, už vědí, že tu máme kostel. A že se v něm něco děje. Že se v něm děje něco i pro ně, kteří na mši nepřijdou a kolem jeho dveří chodí velkým obloukem.
Nadchází den D. Kmitáme jako fretky, abychom vše připravili – rozhodně ne dokonale, ale na maximum, kterého jsme schopni. Chybí nám dva členové týmu, jeden z nich doráží později, aspoň že tak, díky za to. Noc kostelů začíná; přicházím před skoro plné lavice návštěvníků; Ježíš odchází ke svému Otci. Lidi sedí, poslouchají, usmívají se; přišli i někteří, u nichž mě to zvlášť potěšilo. Poslouchali se zájmem mé povídání o kostelu. Při pauze mě dokonce chytil pan profesor historie původem z Nezvěstic, že ho zajímá, co jsem četla, tak jsem mu slíbila, že mu text pošlu. Jiní zase nepokrytě, stejně jako já, obdivovali malby prvňáčků vystavené na mříži u dveří. Na prohlídku věže stála jednu chvíli dvacet metrů dlouhá fronta. Luštitelé obcházeli kostel a ohradní zeď. Konivadlo mělo velký úspěch, své posluchače jsme si našli i my – nás sedm, co jsme v pěti číslech zahráli a zazpívali. A našlo si je i následné čtení a rozjímání. Publikum bylo už skromné, ale přišli přesně, kdy měli. Lépe řečeno: poslal jsi mi je, Otče, abych se mohla o všechny ty radostné zprávy rozdělit, i když jsem byla připravena, že je přečtu i prázdnému kostelu.
Duch svatý v těch čtených slovech sestoupil na náš kraj. Vážím si toho, že lidé dali přednost našemu programu před zajímavým filmem v televizi, i když ani oni nejspíš netušili, do čeho jdou. V naší části obce jsou ústředními zvuky štěkot psů a kokrhání kohoutů, rádi jsme změnili žánr; vždyť jak se říká – změna je život. A příště se zase najde třeba pár jiných zvědavců, aby nahradili ty, které to dneska zklamalo, kteří neuvěřili, nepochopili, ještě nepřišel jejich čas. A nebo jsme byli slabí. I to je možné, protože děláme jen to, co je v našich silách; možná by to někdo zvládl bravurněji a lépe, ale my se nechceme s nikým měřit, my to děláme proto, že nás to baví a děláme to rádi. A když to pak baví i někoho dalšího, je to úplně nejlepší.
A tak jsme se na konci akce rozešli s posledními návštěvníky, rozešli jsme se rozšířit ten dobrý a radostný pocit „do celého světa“. Ať v nás i ve vás přebývá co nejdéle, ať máme všichni sílu a šanci rozdávat ho dál.