Na návsi

23. 5. 2020

Bažantov, náves. Sedím tu už pěknou chvíli. Je to snad na hodinu téměř přesně týden, co jsem na tom místě byla. A dnes se tu ocitám znovu. Díky logování odlovených keší, ve frmolu všedních dní na to nemám kdy. A od samého rána se mi opět vkrádá ten pohled přes větve na rákosí v kdysi krásně průzračném rybníku, okolo kterého byl vyrovnaný jeden dům vedle druhého, jejich okna se zrcadlila v té vodě a po vodě se možná kolébala bažantovská drůbež. Dneska tu bzučí hmyzáci a zpívají ptáci. Přitom ještě před pár desítkami let tu nebylo po stromech skoro ani památky a místo bzukotu tu byly slyšet hrající si děti.
Vezmeme to ale pěkně po pořádku. Touha navštívit opět nějaké zapadlé místo se už nedala snést. A tak jsme si s Andělkou a Demi naplánovaly malý okruh nad Pořejovem, blízko kostela sv. Anny, který nám s Mílou vyrazil dech před pár lety. Tehdy jsme toto místo našli podle popisu mé spolužačky z fotografického semináře, dnes byla návštěva naprosto cílená a díky keším taky naprosto dokonalá. Číst listingy se totiž opravdu vyplatí, člověk se nejen ledacos dozví, ale taky si krásně může představovat. A tak s děvčaty zahajujeme naši pouť k posvátným místům, z nichž první je právě zřícenina kostela.

Cestou k ní jsme potkaly dvě naprosto identická auta, a to byla první a poslední civilizace, se kterou jsme se setkaly. Po výšplhu příjemnou kamenitou cestou přicházíme k někdejším vratům na hřbitov a bereme to kolem dokola. Po zdejších pastvinách se nádherně chodí, dá se naprosto nerušeně kochat okolím a zkoumat zajímavosti, a vůbec sledovat ten nebeský sudetský klid, který tuto krajinu ovládá. Dokonce až tak moc, že Demi, ač celou dobu na volno, se od nás kromě jednoho okamžiku tady u kostela ani nehnula.

Usazena ve „vchodu“ do kostela vypadala, že by tu na nás počkala, abychom ji vyzvedly, až půjdeme zpátky. To jsme ale neměly v úmyslu, tak jsem ji přivolala a vyšláply jsme dál. Cestička se malebně vinula mezi pastvinami, my to vzaly po měkké louce a za krátkou chvíli jsme stanuly u Bažantova. Lehkým šplhem jsem odlovila další keš, zatímco Andělka odpočívala na trávě, pak se nechala přemlouvat, aby šla kousek pěšky, a tak jsme došly až do vsi. A tady už to jelo. Kameny, zbytky zdí, betony, cestičky, pomníček, a…tajemné č. p. 7.

U něj sedím a telefonuji s civilizací. Neuložila jsem si totiž do gps zdejší keš, tak pro jistotu loudím souřadnice.
„U čísla sedm, tam stojí nějaké domy?“ ptá se Míla od počítače.
„No,“ odpovídám souhlasně, „to bude tohle, zrovna na něj koukám.“
Sedím na bobku, zapisuji čísla, děkuji za pomoc a vydávám se s Andělkou v manduce do džungle. Kopřivy ještě nejsou moc vysoké, ale stejně by byly dlouhé kalhoty lepší. Co se dá dělat, teď už to nezachráním. Zato Demi asi na průzkum nechtěla, tak zůstala sedět na stejném místě a musela jsem se pro ni vrátit. Podivné.

Já zatím obcházím zeď, našlapuji opatrně, zastavuji před tajemnou dírou do země a přicházím do č. p. 7 přímo dveřmi. Rozhlížím se, fotím, vnímám…a kuk, tady je krabička! Byla to opravdu keška, tak hned loguji a vyměňuji poklad, který už tu taky lehce vlhne. Jsem až dojatá, jak je toto místo pohostinné. S respektem po chvíli opouštím usedlost a vydávám se ještě k nedaleké cihlové zdi, která zřejmě náležela nové škole. Andělka se ke mně tiskne a já jsem po obědě, který jsme absolvovaly před Bažantovem na pastvině, zralá na kafe. Jdeme tedy zpátky na kamennou cestu kolem pomníčku, docházíme na křižovatku a já spatřuji onen rybníček, na který jsem dosud koukala jen přes stromy. Je celý zarostlý a hladina se moc neleskne, ale místo úplně svádí k navštívení. Rády podléháme, usedáme na mechový kámen, svačíme a vstřebáváme. Bzukot se tu rozléhá, ptáci k němu přizvukují, je to krása s nádherou dohromady. Nechávám holčičky spolu a opatrně našlapuji s foťákem, břehy nejsou stoprocentně rozpoznatelné. Beru sebou pár záběrů a vracím se k Andělce, která zvědavě zkoumá mech na balvanu a pozoruje mrňousky.

Sedíme, povídáme nebo mlčíme, a sedělo by se krásně a dlouho. Vylezlo sluníčko, vzduch se ohřál a nálada je tak akorát na zakempování. Jenže dnes ještě sebou nemáme věci, takže je potřeba dojít zpátky k autu. Trochu nerady opouštíme tu zdejší pohodičku a vyrážíme přes kopec k prameništi Kateřinského potoka.

Rozhledy jsou tu víc než luxusní, takže není čeho litovat, jdeme, kocháme se, trochu si povídáme, Andělka by možná i usnula, ale už se svažujeme k prameništi, už vidím ceduli označující rezervaci, tak si to namířím přímo na ni. A tady je to místo, kde jsem si říkala, že bych mohla testovat outdoorové oděvy a obuv, neboť jak to tak v prameništi bývá, je tu voda. Nejdřív poskakuji s manducou po ostrůvcích trávy, pak překračuji potůčky a ještě o pár kroků dál se nesnažím ani o to, protože to prostě čvachtá úplně všude. A pochopitelně nejvíc v mých botách. Boty nejsou vodovzdorné, tak uvidíme, jestli vydrží aspoň pohromadě. Naštěstí nebyla ani zima, takže voda v obuvi se dala snést. Dožbluňkaly jsme k příkopu, podél něj jsme došly už v pohodě ke keši, odpočíváme chviličku a na řadě je opět další pokračování cesty. Kousek přes les a znovu na rozlehlé pastviny…musím říct, že bych chtěla být kráva. A chtěla bych žít ve zdejším stádě. Těch hektarů, co má místní tur k dispozici…o tom by se vnitrozemským kravám mohlo jen zdát. O šťavnaté a pestrodruhové pastvě ani nemluvím.

Kravky nás trochu chtěly honit téměř u konce cesty, zamířila jsem si to totiž přímo přes jejich území. Se spící Andělkou jsem chvíli odpočinula u ohraženého pomníčku na obrovské lavici a doufala, že nás zvířata přestanou hlídat. Nepřestala, asi něco chtěla. Hon za námi vzdala až když zjistila, že jsem si to namířila opět přímo do mokřiny, do které kravky tedy rozhodně nepolezou. Přece si nenamočí paznehty.

To Demi o namočení stála moc, takže kromě pár blátivých míst pak vymetla dokonale i potůček tekoucí za pořejovským židovským hřbitovem, který byl na konci naší cesty. Potůček byl naštěstí průzračný, tak ze sebe spláchla i nějaké to bláto a do auta tedy nepůjde jako dobytek. Když se dostatečně osvěžila, vzaly jsme to přes hřbitůvek k jeho vchodu, odlovily poslední dnešní bod a s docela bolavýma nohama se vypravily k autu.
Po dnešku jsem zase o hodně bohatější. Mám další nádherné vzpomínky na úžasná místa, naději, že se zase vrátím a uvidím je znovu, radost, že taková místa existují. A vidíte na poslední fotce tu malou loučku až tam úplně vzadu na horizontu? Tak až tam jsme dneska byly! 🙂