Koncem roku na Dyleň aneb Trocha urbexu

29. 12. 2020

Dnes jsme po pěti letech opět stanuli na Dyleni. Všechno bylo úplně jinak než tehdy, ale tak to má být.

Před pěti lety jsme se s Davídkem vydali na kolech na takový možná poněkud bláznivý výlet. Cílem bylo urazit přes 70 km trasy po bývalé Signálce ze Železné právě na Dyleň. Já se letos vrátila na Dianu, odkud jsme tehdy oproti plánu vyjížděli a dnes jsme „na poslední chvíli“ stihli navštívit i cíl naší tehdejší cesty. Dojeli jsme autem do obce Vysoká a odtud pěkně pěšky.

Opravdu všechno vypadalo jinak. Zásadním rozdílem byl sníh úplně všude, vítr, mráz a chvílemi tak prudké sněžení, že se nedalo skoro jít ani koukat. Inu správná Sibiř. Ale šlapeme pokorně vzhůru a následujeme něčí stopy, které pomalu pokrýval nový sníh. Cesta se mi dnes zdá užší než tehdy při prudkém sjezdu s bagáží dolů, taky je o poznání větší zima, ale romantika a krása se zdejšímu prostředí nedá upřít.

Po dlouhých třech kilometrech se blížíme k vrcholu a už z dálky slyšíme lidské hlasy. Měla jsem představu, že v turistické boudičce poobědváme, skryjeme se na chvíli před poryvy větru, než vyrazíme na další cíl cesty. Opět bylo vše jinak, boudička už byla obsazena, na stolku vařič, na lavici několik lahví vína a bujaří slavící nás se štěkajícím psem zvali dovnitř. To už ale Andělka vztekle řvala, dílem kvůli zimě, dílem kvůli nechuti šlapat po svých. Chvíli okouníme, já se pokouším přemluvit telefon, aby našel naši polohu a nakonec odcházíme bez obhlídky vrcholu zase dolů kus zpět po cestě a odbočujeme směrem k Lostplace.

Telefon se po chvíli chytil, Andělka řvala dál a my sestupujeme dost prudkou pěšinkou v nějakých pěti centimetrech sněhu k turisticky značené cestě a taky jakémusi seníku. V něm se dalo ukrýt před venkovní futeří, tak rozkládáme oběd, jíme, Andělka se třese. Po obědě jsme urazili ještě pár set metrů a jsme tu.

Uvnitř jsem nasadila holčičku do Manduky, zabalila ji ještě do své bundy, dali jsme si rozchod a uskutečnili prohlídku budovy. Možná jsme chytili druhý dech, možná jsme začali čerpat energii z přijatého oběda – nevím, čím to bylo, ale najednou nám všem bylo teplo, brek byl vystřídán zvědavostí a dostavil se dobrodružný duch. Konečně zase zajímavý urbex. Davcze se ztratil s Demi do vyšších pater, my ostatní jsme prozkoumávali přízemí, zašli jsme i do sklepa, kde ještě bylo železné torzo kdo ví čeho…smrdělo to po oleji a bylo tam dost nevlídno.

Byl čas vyrazit zpátky. Začali jsme rychle, ale zima se nedostavovala, přestalo sněžit a foukat a naopak mezi mraky vykukovalo modré nebe. Tak jsme zvolnili a začali bloudit. Davcze nás na rozcestích vedl neomylně z kopce, jenže to se po chvíli neukázalo jako správná cesta. Kousek jsme se vrátili a podle rozcestníků nabrali správný směr na Vysokou. Cesta byla už vyloženě užívací a po návratu na rozcestí nad vsí plně obsazená dalšími výletníky.

Po pěti letech jsme se vrátili na start a cíl naší první cesty do neznáma. Vracet se vyplatí, všechno vidíte zase jinak, kouzlo míst se mění, ale jeho intenzita neklesá. Zrovna tak se ale můžeme těšit na místa nová, která ještě poznáme při našich příštích poutích.