Výroční

12. června 2020

Letos v létě je to pět let od první signálkové cesty, kterou jsem podnikla se synem Davidem. Tehdy na kolech, na tři dny, pěkně fofrem ze Železné na Dyleň. S tehdy desetiletým klučíkem jsme překonali nejistotu prvního nocování v divočině Sudet, několik rychlých sjezdů a těžkých výšlapů, překonali jsme jistě i sami sebe, když jsme se odhodlali vydat se do naprosto neznámé krajiny, žít naprosto neznámým stylem života a spoléhat se ve všem jenom sami na sebe. Na ty dny se z nás stávali naprosto sehraní parťáci, soumaři a blázni, kteří si domů přiváželi velkou spoustu krásných záběrů na SD kartě i v mysli, kam se vešly ještě i zážitky, pocity a pár nových vědomostí.

Nemůžu říct, že bychom to po té době uměli nějak líp. Vždycky při balení je nervozita, abychom měli vše nejdůležitější sebou, ale nakonec nám nikdy nic nechybělo. Vždycky při prvních krocích nebo šlápnutí do pedálů nastane ten pocit čirého šílenství a v představivosti chybí obraz toho, jak v pohodě a bezbolestně jdeme a užíváme si jsoucno. A přesto šílenství opadne po prvním kopci, kdy se záda a ramena krosnou nechají omačkat do přijatelného tvaru, popruhy se zaříznou tak hluboko, že už to ani není cítit, a my opravdu jdeme a vstřebáváme. A i přesto, že je to vždy tak stejné, nikdy to není stejné. Protože není většího adrenalinu, než se přehoupnout z pohodlného života ve společnosti elektřiny, tekoucí vody a teplých kamen, přes hranu propasti a letět volným pádem všedních dní v krajině, na kterou naštěstí většina naší materiální společnosti zapomněla nebo o ní vůbec neví, a kam se ani, Bohu díky, nejspíš ani nepodívá. Máme tuhle krajinu vždycky na pár dnů jenom pro sebe a sudetské zaniklé obce oživujeme po svém. Tak, aby tu po nás nezbyla ani malá památka. Tak, abychom to tu zachovali pro příští návštěvu svou i jiných stejně postižených poutníků.

Na svých cestách mám teď už novou parťačku, dcerku Andělku, která se ještě většinou nosí v manduce, věrným doprovodem mi zůstává psice Demi, která nenosí nic jiného než klíšťata. Ale užívá si to taky. Tu společnost a samotu zároveň, komunikaci beze slov, zeleň, vodu, přírodu. Voda byla ústředním tématem naší dnešní vycházky do okolí Diany. Nakonec jsme ji našly, i když zpočátku to vypadalo, že jdeme spíš za dřevem.

To jsou Kolowratovy lesy. Jsou čarokrásné. Zvlášť „dianský prales“. Příroda tu má volnou ruku a spravedlivě hospodaří. To máme dnes místo zaniklé obce.

Z Třískolupského vrchu žádný potok nepramení, je na něm ale docela pěkná skalka. Objevily jsme ji náhodou, když jsme scházely za šipkou ke Kateřinskému potoku. Dnes se nám to tedy nevymstilo, nezapadly jsme do žádné houštiny ani bažiny, ale vylezly jsme na krásnou vysoko zarostlou nivní louku ke kdysi zregulovanému a poté opět zrevitalizovanému Kateřinskému potoku. Voda teče rychle, ale tiše. Zůstáváme na tomto zvláštním místě, odpočíváme, já fotím, Demi se kochá svým způsobem. Fascinující, rozlehlá niva upoutává svým naprostým klidem. Jako by bylo úplně všechno jedno. Jako by čas plynul svým vlastním tempem, podle svého vlastního uvážení. Voda jede korytem, ani nešplouchne, vítr rozkývává dlouhá stébla trav, nedaleké stromy lehce šumí, je teplo a klid. Je jenom tady a teď. A nikdy už to nebude jinak.

Obcházíme slepé rameno potoka a já pořád pokukuju po můstcích v louce, které se zdají, že vedou odnikud nikam. Vycházíme to obhlédnout, opět za šipkou k další keši, přes louku, která nás bezpečně vede až k můstku přes příkop. A můstek opravdu nemá žádnou příjezdovou ani odjezdovou cestu. Prostě tu jen tak je. Pár malých stromků poblíž zve k rozbalení deky a pikniku, ale Andělka ještě chce jít dál. Ujdeme ještě pár desítek metrů na kraj lesa a tam teprve to rozbalíme. Deku nemáme, tak sedneme na manducu, vyndám jídlo a dáváme si oběd. Sedáme si mezi stromy na sluníčko a je nám úplně akorát. Odpočíváme, povídáme si a jsme tady a spolu.

Po opravdu dlouhé chvíli se zvedáme a vyrážíme přes nedalekou paseku k cestě, po které jsme před pěti lety projížděli. Už nevím, jestli jsme si všimli informační cedule, která hlásí, že tudy kdysi vedla železnice. Po jejím bývalém tělese se vydáváme k hraniční čáře. Karanténní opatření už naštěstí neplatí a my tak bez obav, že na nás někdo bude vyzvídat, co tu pohledáváme, mizíme do lesa, kde se cesta mění v příkop, později potůček, který ústí do potoka. Pořád se jde dobře, za což jsem s malým živým nákladem docela vděčná. Stačí jen letmý pohled stranou, aby si člověk představil, jaká by taky mohla být někdejší „cesta ke svobodě“. 

A už jsme tu. Už na nás mávají šedomodré kůly, hraniční patníky a taky keška…z druhé strany potoka. Tak že bychom to přebrodily? Celou dobu jsem doufala, že ten můstek, který jsem zahlédla kdesi u logů, bude někde poblíž. Bohužel nebyl. Jak teď vyzkoušet hloubku potoka, když na dno vidět není a voda přes žádné kameny neskáče? Bude tam asi vody dost. Došla jsem až tak daleko, že jsem si zula boty a ponožky, než mě napadlo hodit tam psa. A Demi plavala a plavala. Tak přes vodu to opravdu nedáme (a naštěstí mě ani nenapadlo to zkusit, později jsem si prohlédla znovu fotky z geocachingu a jeden kolega se tam koupal až po břicho). Vypadá to tedy na návrat bez odlovu po stejné straně.

To jsou ty moje nápady – abychom nechodily dvakrát stejnou cestou. Nebylo to tentokrát úplně nejšťastnější řešení, ale rozhodně si nehodlám stěžovat. Jinak bychom totiž asi neviděly bobří hráze a překousané stromy, nepřišly bychom z druhé strany k místům, kolem kterých jsme před pěti lety s Davídkem projížděli. A cesta zpátky se vinula tak pěknou pěšinkou, že Andělka na chvilku usnula a já jsem úplně vypnula. Nebylo třeba žádných myšlenek, žádného plánování, žádných představ. Vše krásné jsem měla kolem sebe, a že dojdeme zpátky k nějaké asfaltce, to bylo celkem jisté. Taky ano, po pár stech metrech se to podařilo, Andělka šla běhat a já jsem vzpomínala. Jak jsme stáli u Rybničné, jak jsme se byli podívat ke zdejší rotě, jak kolem nás prosvištěly čtyřkolky. I dnes jsme tu postály u infotabule, bažily jsme se rozlehlými hektary krásy, podívaly se k vojenské stavbě – je to tu cítit pořád stejně divně. A díky tomu, že jsme dnes mířily zpátky nahoru na Dianu, jsem zjistila, že areál je daleko rozlehlejší, než jsem si tenkrát vůbec představila. Inu, spěch se opravdu nevyplácí.

To už ale docházíme k Dianě, Andělku opět poponáším a jdeme se ještě podívat do osady. Lépe řečeno k zámečku, který mi vyrazil dech. Ten se ale tajil i při posezení u předposlední keše, kde se zase chtělo jen tak být a nechat vše být. Ale zámeček volal, tak jsme se sbalily a hurá na nějakou cestu, po které děvčátko může zase běhat.

Andělka toho dnes nachodila opravdu dost a moc se jí to líbilo. Místa signálková jsou na to svým povrchem úplně ideální. Sice si přivezla jedno bebíčko, ale jak sama několikrát denně říká, to se zahojí. A já v duchu dodávám, že takových ještě bude…

Dnes tedy končíme na místě poměrně prosperujícím. Na Dianě funguje lesní školka a centrum péče o šlechtické lesy, zámeček, který přestál hospodaření totalitního režimu, možná čeká na své lepší časy, ale i dnes je kouzelný. A je od něj krásně vidět na…Bažantovskou lípu, vidíte ji tam na horizontu taky?