Návštěva roty Hraničná

21. 3. 2022

Dostala jsem krásnou knížku, která mapuje události v našem a mém oblíbeném pohraničí, Tajemství západní hranice.

Je velmi poutavá, opět mě přenesla do těch míst, která jsem už viděla, i tak trochu tam, kde jsem ještě nebyla. Třeba na Hraničnou. Kdysi tu bývala rota, která vznikla z jediného „přeživšího“ domu v obci. A je to blízko Dianahofu a Závisti a Horní a Dolní Huti…nedalo mi to a otevřela jsem mapu. Tudy jsme přece museli jít! Koukám, měřím, vidím cestu od Binhakovy kaple, odkud jsme scházeli z kopce hledat místo k přespání, až jsme ho našli za čárou v nízkém lesním porostu a do rána jsme měli vnitřek stanu celý mokrý. Že bychom si tehdy nevšimli domu u cesty, který by nám mohl poskytnout azyl? Pravda, sice bychom nezjistili, že nám protéká stan, ale takové místo by snad bývalo naší pozornosti neušlo. Rozhodla jsem se, že tomu přijdu na kloub.

Najít termín pro výlet do Sudet je v posledních dvou letech téměř nemožné. Před časem někteří lidé nechávali uhoupávat svou podezřívavost slovy, že teď aspoň budou mít víc času na sebe, své rodiny a věci, na které předtím čas nebyl. Já však nevěděla, kam dřív skočit. Rozhodně to nechci přisuzovat době, dělám si to částečně tak trochu sama, pouštím se do spousty věcí, jiné chci dokončovat nebo dělat víc pořádně, a navíc se tempo mého života musí přizpůsobovat tomu dětskému. Takže ano, ráda si i poležím ráno déle v posteli, ráda si posedím v klidu u pohádky po obědě, ale ráda taky vygruntuju občas dům, zvelebím dvůr a hlavně, trénuji a trénuji.

Ale o tom tady teď psát nechci. Situace, kdy se mi výdělečná pracovní doba měnila téměř ze dne na den, se teď trochu uklidnila, a tak jsem se v sobě rozhodla: tento týden vyrazíme. A klidně hned v pondělí. Tak jsem nabila baterku do foťáku, nabalila sušené maso a paleo tyčinky k svačině, nabrala dvě lahve vody, ráno jsme vyzvedly s Andělkou Demi a vyjely směr Bělá nad Radbuzou. Už cesta autem skýtala zajímavé pohledy, když jsme na konci Bělé zvolily směr podél trati, projely si Újezd sv. Kříže (konečně vím, kde je), v každé obci jsme okukovaly kostelíčky a kapličky, hádaly, jestli mají zvony, až jsme nakonec přes Hostouň a Mutěnín dokufrovaly na Rybník a tady už jsme byly skoro v cíli. Ještě do kopce na Závist, parkujeme na prostoru k tomu určenému u prameniště Radbuzy a vystupujeme. Teploměr ukazoval střídavě 1,5 – 3 stupně, ale naštěstí nefoukalo a svítilo sluníčko, tak jsme se při chůzi postupně rozehřály a při odbočení z „hlavní“ asfaltky už nám bylo docela příjemně.

 

Cestu nám ukazovaly cedule, tak jsem ani mapu vytahovat nemusela. Za další, bylo to pořád do kopce, to bylo taky poměrně jasné vodítko, vypustila jsem Demi, doufala, že nepotká nikoho dřív než my, a stoupaly jsme tichým a hlubokým lesem. Byla to jedním slovem nádhera, ten vzduch, to prostředí, rozhlížely jsme se, koukaly, kde vyběhne pes, až jsme došplhaly k Binhakově kapličce.

Ale co to? Čekala jsem, že přijdeme z druhé strany??? Inu, zdá se, že dnes o překvapení nebude nouze.

A taky nebyla. Další se objevilo hned na rozcestí za kaplí, kdy jsme podle mých předpokladů měly jít z kopce dolů doprava, ale cedule ukazovala z kopce dolů doleva. Budeme poslušné značení a půjdeme podle něj, i když v té mapě to taky vypadalo docela jinak. Jak je ale vidět, realita má s mapou mnohdy velmi málo společného. Jiná věc je taky mapa na stole a mapa v terénu. Ale nevadí. Už u první zatáčky nás zaujalo malé návršíčko a na něm zvláštní stromy.

  

Tady něco muselo být, říkám Andělce a jdeme dál. Po pravé straně už vidíme typické nízké smrčky porůstající někdejší louku či pole, taková ta pravá sudetská krajina. A už to působí. Ale dnes nějak jinak než vždycky…vnímám úplně jiné pocity, než dřív. Dřív jako by kraj sudetský zdravil potulného poutníka. A dnes? Varování? Mlčení? Nevím…všichni víme, co lomcuje současností a to vše se tak nějak promítlo i do dnešní cesty, i když nic nesleduji a neanalyzuji, protože bych to neustála.

Jak bude patrné na dalších fotkách, taková ta klasiky hromad kamenů a sem tam nějakého pozůstatku po původním obyvatelstvu taky bude. Ale to, co jsme viděly o pár metrů dál, jsme opravdu nečekaly. Někdy je výhoda, když si o navštíveném místě nezjistíte nic dopředu, můžete pak zažívat velmi příjemná překvapení. A že jich tady bylo!

Rybníček nebo spíš tůňka…

Zvláštní terén a další rybníček…

A do třetice rybníček…

Demi se dnešní výlet velmi zamlouval. První, co udělala, byl skoro skok do ledové vody prostředního rybníčku, a důkladné namočení kožichu. Pak divoká běhačka okolo a nakonec návštěva rozbláceného příkopu, kudy stéká voda do nejhořejší vodní nádrže. Konečně je zase sama sebou.

Ale i my jsme si přišly na své. Poté, co jsme prošly tuto malou krajinku, jsme se listnatým hájem, toho času bez listí, dostaly až na loučku, kde jsme si pod keřem sedly a daly si svačinu. Andělka měla až dosud úsměv na tvářičce a dobrá nálada pokračovala vlastně celou dobu cesty, až na jedno zakopnutí ke konci. Po svačině jsem obešla rozvaliny, okoukla jsem prostor ze všech stran a postupně jsme se schylovaly k další cestě. Ještě nejsme v cíli, ještě jsme nenašly domeček.

Domeček na nás čekal o pár set metrů dál za pravými pohraničními zbytky sklepa. Ale nebyl to jen jeden domeček…byly to pozůstatky celé roty!

 

Dlouho, opravdu hodně dlouho jsem se zdráhala jít dovnitř. Ne kvůli cedulím, ty mě neodradily, ale kvůli divnému pocitu. Zase je to tu. Sem nelez, tady byli vojáci. A ty je přece v naší zemi nechceš. Nech věci tak jak jsou. Ale to já přece nechám. Nic nebudu brát ani ničit. Nic tu ani nezanechám, možná kromě pár stop. Vezmu si jen pár fotek. Nechci vyvolávat historii ani malovat budoucnost. Tak dobře, vstup je tedy volný…

Tedy jdeme. Dům byl výrazně přestavěn pro potřeby jeho posledních obyvatel. I když zvenku vypadala střecha docela dobře, jsou v ní díry, dovnitř zatéká, stropy se pomalu propadají. Tady to asi nebude mít dlouhého trvání.

 

Dlouhý barák stojící výš je na tom ještě hůř. Spíchnutý opravdu jen tak aby bylo kde být, zdi z cihel a tvárnic, střecha jsou fošny pobité plechem, vikýře pouze z prken a heraklitu. V každé místnosti komín a díra do něj.  To tedy muselo být něco! Dřív, když ještě bylo v zimě 20 pod nulou a metr sněhu, opravdu to tu ti muži neměli lehké. Ale neměli na vybranou.

          

Obcházíme barák, počítáme motýly, kteří se vyhřívají na slunečné straně a divíme se sněhu, který leží ve stínu. Takový rozdíl na jednom místě! A pořád nás táhnou schody dovnitř. Jen nakoukneme a zase půjdeme, jo?

   

Z nakouknutí byla řádná exkurze. Prošly jsme to skoro celé a bylo nač se dívat.

             

No, máme asi dost, pomalu půjdeme. Celou dobu se mi tu zvláštně točí hlava, chci jít radši do lesa a užívat si přírodu. Ne, že by to tu nebylo hezké, to bylo, romantiky až dost, ale možná opravdu až moc…vracíme se tedy kousek po cestě a na dalším rozcestí to bereme doprava. Vycházíme na louku, kde zase trochu svačíme a chytáme sluneční paprsky. Opravdu nádherně hřejí! Sedíme, povídáme, Demi si zase drbe kožich, a přemýšlíme o další trase. Míjely jsme elektrické vedení, tak když teď půjdeme podél něj, měly bychom se napojit zase na cestu. Tak se zvedáme a vyrážíme z kopce.

   

Až po pár stovkách metrů jsem si uvědomila, že ty dráty jsme míjely až za kaplí, tudíž že přes začátek trasy nevedly. Takže jdeme vlastně asi úplně jinam. Utvrdí mě v tom pohled na protější kopec, kde stojí Horní Herštejn. Tak úplně z ruky to zase není, ale budeme se muset stočit ještě trochu víc doleva. To se nám naštěstí daří díky příchodu k další pěšině, která vede slibným směrem.

Nakonec z toho byl docela pěkný okruh, ale Andělka statečně šlapala, a až když jsme se napojily na silnici, která by snad měla vést na Závist, promluvila, že ji bolí nožičky. Vytáhla jsem tedy z batohu Manducu, upravily jsme velikost, a už se nesla. Musím přiznat, že jsem si docela mákla, do kopce už se holčička docela pronese. Ale když jsem večer měřila délku trasy, spadla mi brada. Celkem jsme daly asi deset kilometrů a Andělka sama ušla sedm, aniž by si na cokoli stěžovala. Super.

 

Návrat k autu už pro mě byl docela těšením, protože mě začínala bolet záda a to nevěstí nic dobrého. V poslední době mě bolí záda skoro pořád, ale když se přidá ještě ne úplně vhodné zatížení, je to pak trochu utrpení. Naštěstí ale druhý den jsem docela v pohodě, takže to bylo tak akorát. Věřím, že má svůj vliv i výběr obuvi, protože jsme si obě vzaly barefoot boty a má chodidla by dneska dala s radostí další výšlap.

Ale náš výlet usazením do auta ještě neskončil! Když už jsme tu, říkám si, co se takhle jet podívat ještě do Pivoně, jak to tam vypadá s klášterem? Byli jsme tam před pár lety a byli jsme tehdy nadšení tím, jak se podařilo stavbu zachránit. Obrovskou stavbu, která byla skoro už pohřbená ve vlastních troskách, před dvaceti lety se povedlo ji znovu dostavět a zastřešit.

 

Bohužel jsem byla zklamaná. Dobrý záměr ustal, celý areál je více či méně ohrazen a práce stojí. Z nové střechy už padají tašky, dřevěné výplně oken se pomalu rozpadají a skrz okna ve věži je pořád vidět na druhou stranu. A že by se tam těch zvonů vešlo! Jenže důležitější by bylo stavbu zase aspoň nějak zakonzervovat, aby se z ní ta ruina přece jenom zase nestala. Kdybyste někdo věděli o nějaké zbytečné miliardě (já vím o spoustě, ale všechny byly rozfofrovány), klášter v Pivoni by vám to nezapomněl…