19. srpna 2023
Jsem naprostý křesťanský laik. Přesto myslím, že jsem spoustu věcí chápala dávno předtím, než jsem se vůbec cíleně přiblížila k evangeliu. Všechno se dá vysvětlit různými způsoby a každý člověk potřebuje slyšet něco trochu jiného, aby ve výsledku pochopil totéž. Proto tak ráda poslouchám, ba přímo hltám výklady evangelia při mších. Stejně tak si ráda něco přečtu, a pak o tom o samotě přemýšlím (a víte, co u toho nejčastěji dělám? Sbírám koňské koblihy po výběhu. Vážně, je to super filozofická činnost). Jako třeba dneska.
Asi můžu říct, že částečně žiji životem našich předků. Dům na vesnici, malý dvorek, na něm se to hemží drůbeží. Peču chléb, vyrábím sýry, topíme v kamnech, celá rodina jsme zkrátka více či méně v souladu s plynutím života. Taky se nacházím ve fázi hledání nové obživy. A tady je křižovatka, která mě přivádí na myšlenku; v dřívějších dobách byla pro lidi obživou právě péče o hospodářství. Známe to z Káji Maříka: tatínek byl hajný, to aby měli kde bydlet a z čeho dům udržovat. Maminka byla doma. Žádný rodičák a po něm šup na šichtu do fabriky nebo hačí do kanceláře. Zvířata krmila i množila, jídlo denně chystala – supermarkety ani Scuky tehdy nebyly ani v myšlenkách – a ve „volných chvílích“ ještě běhala po lese se srpem a vyžinovala trávu nebo sázela stromky. Výplatou takových lidí mohlo být třeba kuře na talíři – ovšem až poté, co se ho podařilo vylíhnout, odchovat a vykrmit (min. 4 měsíce), vepřové (min. ½ roku) nebo dříví na opravu děravé střechy. Nemluvě o tom, že často plody své práce prodávali vrchnosti (levně, takže místo kuřecího byly zase brambory) a kupovali, co bylo třeba a co sami neuměli vyrobit.
Proč ale zrovna tyhle myšlenky, to ví přece každý? No jo, ale dovedeme si to taky představit? Dnes vyděláváme peníze, abychom si to potřebné mohli koupit. A v tom je právě ten háček. Až na výjimky se můžeme spolehnout, že na našem účtu v pravidelném intervalu přistane jistý obnos, který pak během měsíce utratíme za kuřecí, vepřové, brambory nebo si necháme odborníkem opravit děravou střechu. Dokud nás z práce nevyhodí, máme jistotu pravidelného příjmu. Po čase si to zautomatizujeme a ani se nemusíme moc snažit. Nějak to tak samo jde a my vlastně nevnímáme a otupujeme.
A teď druhá fáze: když jsem začala chodit do kostela, říkala jsem si, proč se všichni tak pořád klaní Bohu, až to působí jakoby vtíravě? On tu přece je, nezávisle na tom, jak často ho vzývám. Časem mi ale začalo docházet, že jde o vztah. A vztah může vypadat různě, většinou podle toho, jak s ním nakládáme. Bereme se na vědomí a žijeme vedle sebe jen tak, ze zvyku a vlastně bez vědomí přítomnosti toho druhého nebo spolu život prožíváme, řešíme a občas pro druhého i něco uděláme? U Boha je to podobně, jenže on dokáže dát víc než kterýkoli člověk. Stačí málo; uvědomit si, že jsme jeho parťáci – tomu se říká modlitba. Poděkovat mu v ní za každý den a za vše, co můžeme mít. A neostýchat se to čas od času oslavit – právě k tomu totiž bohoslužby jsou (trefněji by se možná mohly jmenovat bohoslávy). Jen možná vlivem drobných jazykových nesrovnalostí se může zdát, že to s tím uctíváním přeháníme. Ale nemusíme mít ten pocit; náš Bůh trojjediný po nás rozhodně nikdy nebude chtít, abychom na sobě třeba odpálili bombu v nákupním centru.
Má to tedy jedinou drobnou vadu pro lidi dnešní doby. Zatímco v práci nám plyne gáže většinou pravidelně k desátému dni v měsíci, Bůh nám takovou smlouvu nedá. On většinou odplácí v pravý čas, a ten se v jeho pojetí velmi často neshoduje s tím naším. Je ale spravedlivý a rozhodně nikomu nezůstane nic dlužen. Protože Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. A proto se vyplácí budovat si s Ním opravdu pevný a pěkný vztah, i když někdy Jeho odpověď nepřijde v příštím měsíci jako výplata, ale musíme čekat třeba zrovna tak dlouho, jak dlouho trvá odchování a vykrmení kuřete.
Jsem naprostý křesťanský laik. Přesto myslím, že jsem spoustu věcí chápala dávno předtím, než jsem se vůbec cíleně přiblížila k evangeliu. Všechno se dá vysvětlit různými způsoby a každý člověk potřebuje slyšet něco trochu jiného, aby ve výsledku pochopil totéž. Proto tak ráda poslouchám, ba přímo hltám výklady evangelia při mších. Stejně tak si ráda něco přečtu, a pak o tom o samotě přemýšlím (a víte, co u toho nejčastěji dělám? Sbírám koňské koblihy po výběhu. Vážně, je to super filozofická činnost). Jako třeba dneska.
Asi můžu říct, že částečně žiji životem našich předků. Dům na vesnici, malý dvorek, na něm se to hemží drůbeží. Peču chléb, vyrábím sýry, topíme v kamnech, celá rodina jsme zkrátka více či méně v souladu s plynutím života. Taky se nacházím ve fázi hledání nové obživy. A tady je křižovatka, která mě přivádí na myšlenku; v dřívějších dobách byla pro lidi obživou právě péče o hospodářství. Známe to z Káji Maříka: tatínek byl hajný, to aby měli kde bydlet a z čeho dům udržovat. Maminka byla doma. Žádný rodičák a po něm šup na šichtu do fabriky nebo hačí do kanceláře. Zvířata krmila i množila, jídlo denně chystala – supermarkety ani Scuky tehdy nebyly ani v myšlenkách – a ve „volných chvílích“ ještě běhala po lese se srpem a vyžinovala trávu nebo sázela stromky. Výplatou takových lidí mohlo být třeba kuře na talíři – ovšem až poté, co se ho podařilo vylíhnout, odchovat a vykrmit (min. 4 měsíce), vepřové (min. ½ roku) nebo dříví na opravu děravé střechy. Nemluvě o tom, že často plody své práce prodávali vrchnosti (levně, takže místo kuřecího byly zase brambory) a kupovali, co bylo třeba a co sami neuměli vyrobit.
Proč ale zrovna tyhle myšlenky, to ví přece každý? No jo, ale dovedeme si to taky představit? Dnes vyděláváme peníze, abychom si to potřebné mohli koupit. A v tom je právě ten háček. Až na výjimky se můžeme spolehnout, že na našem účtu v pravidelném intervalu přistane jistý obnos, který pak během měsíce utratíme za kuřecí, vepřové, brambory nebo si necháme odborníkem opravit děravou střechu. Dokud nás z práce nevyhodí, máme jistotu pravidelného příjmu. Po čase si to zautomatizujeme a ani se nemusíme moc snažit. Nějak to tak samo jde a my vlastně nevnímáme a otupujeme.
A teď druhá fáze: když jsem začala chodit do kostela, říkala jsem si, proč se všichni tak pořád klaní Bohu, až to působí jakoby vtíravě? On tu přece je, nezávisle na tom, jak často ho vzývám. Časem mi ale začalo docházet, že jde o vztah. A vztah může vypadat různě, většinou podle toho, jak s ním nakládáme. Bereme se na vědomí a žijeme vedle sebe jen tak, ze zvyku a vlastně bez vědomí přítomnosti toho druhého nebo spolu život prožíváme, řešíme a občas pro druhého i něco uděláme? U Boha je to podobně, jenže on dokáže dát víc než kterýkoli člověk. Stačí málo; uvědomit si, že jsme jeho parťáci – tomu se říká modlitba. Poděkovat mu v ní za každý den a za vše, co můžeme mít. A neostýchat se to čas od času oslavit – právě k tomu totiž bohoslužby jsou (trefněji by se možná mohly jmenovat bohoslávy). Jen možná vlivem drobných jazykových nesrovnalostí se může zdát, že to s tím uctíváním přeháníme. Ale nemusíme mít ten pocit; náš Bůh trojjediný po nás rozhodně nikdy nebude chtít, abychom na sobě třeba odpálili bombu v nákupním centru.
Má to tedy jedinou drobnou vadu pro lidi dnešní doby. Zatímco v práci nám plyne gáže většinou pravidelně k desátému dni v měsíci, Bůh nám takovou smlouvu nedá. On většinou odplácí v pravý čas, a ten se v jeho pojetí velmi často neshoduje s tím naším. Je ale spravedlivý a rozhodně nikomu nezůstane nic dlužen. Protože Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. A proto se vyplácí budovat si s Ním opravdu pevný a pěkný vztah, i když někdy Jeho odpověď nepřijde v příštím měsíci jako výplata, ale musíme čekat třeba zrovna tak dlouho, jak dlouho trvá odchování a vykrmení kuřete.