23. července
Mnohdy jsem se zamýšlela nad tím, jak přiblížit život ve víře i těm, kteří se ke křesťanství nehlásí. Ani já nejsem křesťankou dlouho a ani jsem k tomu nepřišla přímou cestou. Přímá cesta totiž vede…však víte kam. Už jsem se asi zmínila, že do kostela mě brávala moje babička coby malou holčičku. A tehdy mě to tam – slušně řečeno – nebavilo, těšila jsem se, až půjdeme zase ven, nebralo mě ani zpívání, protože jsem nerozuměla textům, zpívat z listu jsem neuměla, a prostě ten prožitek mše svaté byl v podstatě nijaký. Dodnes na to vzpomínám, jak stojím vedle babi, a přitom sama, uprostřed davu velkých lidí, všichni kolem tam byli dospělí. Ale křížky na čelo před spaním jsem přijímala ráda a ráda jsem i poslouchala o andělíčcích, kteří na mě dávají pozor, i když vnímání toho všeho, nějaký hlubší prožitek, bylo na nule.
Když babička nebyla, bylo chvíli období, že se nechám pokřtít. Ale spíš z důvodu, že rodiče byli křtění a já nic. Chtěla jsem to taky mít. Jen jsem se asi neodvážila o tom s někým mluvit, protože naši jsou katolička a evangelík, rozvedení, k jaké církvi bych se měla dát, abych toho druhého nepopudila…tak zase nebylo nic. Pak přišly různé svobodomyslné směry, hledání Boha svými cestami i podle několika vůdců, naštěstí to ale byly právě ony klikaté cestičky, které mě do toho kostela stejně pořád nasměrovávaly, byť by křesťanský svět asi tyto směry až i zavrhoval.
Nemyslím si, že je nějaká cesta špatná. Asi ji potřebujeme projít, abychom se dostali tam, kam máme, a přímá trasa to většinou rozhodně není. Takové ty duchovní seberozvoje, popírání duality, pracovníci Světla, etikoterapie, všechno to vede ke stejnému cíli; důležitá otázka asi spíš je, koho všeho si bereme na pomoc. Pokud je to Satan, tak to vážně dobrá volba není. I když kdo ví – třeba se někdo fakt potřebuje podívat až na to dno nejhlubší, aby se od něj mohl odrazit a vystoupat ke Světlu, kde teprve pozná, jaké to je, mít za parťáka samotného Boha. Ano, za parťáka, protože i když se říká, že mu sloužíme, tak ta služba je vlastně spolupráce. On nás nechce mít jen jako své poskoky, které bude buzerovat nesmyslnými příkazy. On nás bere jako partnery, kteří sice dělají pro něj, ale jednak mají svobodu v tom, že se můžou rozhodnout nespolupracovat, a druhak to většinou udělají rádi, protože jim to jaksi sedí do jejich způsobu života, do jejich přesvědčení a smýšlení. Takže to je vlastně taková služba i sobě.
V jedné „nekřesťanské“ knížce jsem četla, že Kristus figuruje v naší víře jako pomocník, abychom se naučili pracovat se svým egem. Vidíte? Pomocník. To se mi moc líbí. I já ho beru jako pomocníka v situacích, kdy si nevím rady. Beru ho jako svůj vzor, jak se chovat, jak žít; jak rozdávat, aniž by mi ubylo, jak násobit svou radost jejím sdílením s druhými; jak se dokázat podělit i o svůj zármutek, aniž bych ty druhé tím poškodila (a to je vážně hodně těžké). Kristus mi pomohl vylézt ze své ulity introverta; On mi vlastně úplně nejdřív pomohl smířit se s tím, že introvert jsem, a že nepotřebuju dělat nějaké šaškárny, aby si mě někdo všiml, protože když je dělám, tak se pak stejně cítím trapně, že si toho někdo všiml, a ve finále zalezu do ulity ještě hlouběji. On mi pomohl ujasnit si pojem „pokoj“, „klid“, „ticho“, jak moc z toho všeho potřebuju pro sebe a jak toho dosáhnout. Pomohl mi prostě se spoustou věcí, a tak dneska se pouštím do aktivit, do kterých bych se ještě před dvěma lety nepustila, protože by to bylo trapný. A naopak, to, co cítím, že není pro mě, tak nedělám. Přenechávám to kompetentnějším.
Víte, hodně toho asi dělá vzdělání. Teď tím nechci říct, že když mě nebaví matika, že ji nebudu dělat. Ale právě školy předávají dětem a studentům různé kompetence, což je dobře. Už ale není dobře to, že bazírují na tom, že by je měl každý zvládat perfektně. Někdo se prostě nenarodil s mobilem v ruce, jiný zase není dobrým řečníkem na veřejnosti nebo jenom před partou spolužáků, další zase neudělá manuálně to, co jeho kolega. Další věc je direktivní hodnocení: mně třeba řekli, že nemám talent, že na konzervatoř rozhodně ne, a s altem ani na sólový zpěv…tak to taky dospívajícího člověka úplně nepovzbudí, aby dělal to, co ho baví, i když v tom není úplně nejlepší. Je pravda, že všechno, co teď okolo hudby dělám, nemám zadarmo. Dřu, abych podala aspoň průměrný výkon, ale vím, že to je to, k čemu jsem se měla dostat, dělám to s radostí, bez nároku na pochvalu či odměnu, a světe, pozor – když už nějakou pochvalu slyším, už se s tím dokážu vypořádat a přijmout ji! A víte proč? Protože ještě donedávna to bylo ve smyslu „musím na sobě makat, ať předvedu dobrý výkon“, a ono se to tak nějak změnilo na „chci hrát, protože hraju ráda, líbí se mi to a ostatním to dělá radost, a hlavně jsem vděčná, že vůbec můžu“. Takže to všechno má najednou úplně jiný rozměr a to mě moc těší!
Čím je tedy pro mě víra? Je to pro mě životní styl. Dává mi zažít neskutečně krásné a hluboké pocity vděku, dává mi směr mého života. Nemám problém přiznat svou chybu, ale ani nemám už takové problémy vstát a jít dál, když mě něco srazí na kolena. Zjišťuji, že s pokorou dokážu víc, než bych si kdy dovedla představit. Všímám si, že kolem sebe mám partu duší, se kterou mi to ladí. Přeju si, aby i ostatní využili možnost zakusit takovéto blaho, které pro život potřebujeme; s ním pak zvládneme i nepředstavitelné…