DJTL

27. 2. 2023
Právě jsem dočetla jednu fantastickou knížku. Milovníci beletrie budou asi zklamaní, ale musím říct, že tomuto stylu už neholduji několik let. V poslední době je pro mě na prvním místě naučná literatura, hlavně pokud jde – mimo obory, kterým se ve svém současném životě věnuji – o seberozvoj.
O iniciativě Děti jsou taky lidi vím už několik let. Nesleduji ji, protože po sociálních sítích příliš nekoukám, ale vím, jakým tématem se zabývá. Proto když vyšla stejnojmenná kniha, hned jsem po ní ve svém oblíbeném knihkupectví sáhla.
Výsledek je ten, že jsem ji přečetla v neuvěřitelně krátkém čase, současně jsem si znovu prošla svým dětstvím, tedy spíše některými jeho etapami, a vyšly mi na povrch situace nebo události, které zformovaly to, co se mi děje v současnosti. Nechci tu být příliš konkrétní, tomu možná věnuji zase jiný příspěvek, každopádně kniha ale zcela splnila to, co autorka avizovala. Tedy že si znovu projdeme svými traumaty, zvědomíme si je a dojde nám, co je spouštěčem toho negativního, které pociťujeme v současném životě. Že nás při čtení spousty příběhů bude mnohdy mrazit v zádech, tajit se nám dech, budeme nevěřícně kroutit hlavou a pak si řekneme – ale vždyť vlastně já to mám taky tak…ano, tato kniha beze zbytku splňuje svůj účel, se kterým byla vydána, a přináší ještě jeden bonus navíc. Totiž pokud ji bude číst vnímavý čtenář (více asi čtenářka), pomůže změnit jeho svět k lepšímu. Minimálně alespoň v tom, jak se změní chování rodičů vůči dětem. Že začneme vnímat to, že děti jsou opravdu taky lidi. A nejsou to jen malí lidi, jsou to plnohodnotné bytosti se vším všudy, jsou to naši parťáci, kamarádi, někdy třeba oponenti, ale vždycky LIDI se vším všudy.
Mně osobně vytanula na mysli ještě jedna myšlenka. Poměrně často se objevuje i v kázáních – chovej se k lidem tak, jak chceš, aby se oni chovali k tobě. Nejen že se jednou může stát, že se děti budou v našem seniorském věku k nám chovat podobně tak, jako my jsme se chovali k nim, když ony byly dětmi (znáte tu povídku, jak sedí syn se svým starým otcem na lavičce, otec se ptá: Co je to za ptáky, co tu lítají?, syn mu to říká několikrát a podesáté už vyletí, ať ho táta neštve, že si to snad musí pamatovat?), ale i vůči blízkým, sousedům, lidem, kteří jsou díky své činnosti víc viditelní – nic nás neopravňuje k jejich kritice a pokud se něco někde nějak děje, vždycky to má původ v něčem, co si možná sami nedovedeme ani představit. Jediné, co je v tu chvíli relevantní, je přirozený soucit, nabídka pomocné ruky nebo třeba i upřímná pochvala k povzbuzení další činnosti…prostě stejně jako u dětí.
Děkuji Zdeňce Šíp Staňkové za vydání tohoto počinu, samozřejmě i všem, kteří se na knize podíleli. Velmi ráda jsem postřehla jméno dr. Nováčkové, která stojí za projektem Respektovat a být respektován, knihou se nesou odkazy na různou další literaturu i od zahraničních autorů, která pomohla pospojovat různé myšlenkové toky, a která určitě taky bude stát za prostudování. Je moc dobře, že se v našem prostředí ozývá čím dál víc hlasů volajících po spravedlnosti (teď úplně nevím, zda je to to správné slovo), život ve smyslu respektu se totiž absolutně vyplatí.