16. března
Dnes jsem absolvovala svou první postní duchovní obnovu v životě. A jelikož můj duchovní život je zatím krátký, čekala jsem příjemné postrčení a možná pár „aha“ momentů, tak jako při poslechu evangelia a jeho výkladu v kostele. Ovšem to, co se stalo, mi absolutně vyrazilo asi nejen dech…
Ráno chvilku po deváté bratr františkán Marek začal s nastíněním programu, a pak hned zcela nenuceně přešel k jednotlivým bodům. Chvílemi to znělo jako už známá písnička, chvílemi se mezi její refrén přidávaly nové sloky. Byly čím dál častější. Čím dál víc jsem si říkala, že takhle bych to v životě chtěla a že k tomu vlastně tak nějak mířím. Pak jsem si ale uvědomila, že ač Marek mluví o úplně obecných věcech, tak spousta z nich se mě v hloubi dotýká. A ta hloubka byla čím dál větší a větší, ale byla to průzračná hloubka, nikoli nějaká temnota, kterou už tak důvěrně znám. Všude kolem čistá voda, křišťálový lesk a velké příjemno. O přestávce jsme se shodli s dalšími posluchači, že to vnímají úplně stejně, jako velkou jízdu do nitra našich krásných duší. S nadšením jsme tedy pak doposlechli přednášku a po obědě jsme měli ještě domluvenou krátkou reflexi.
Všechno to ve mně tak podprahově pracovalo, v přestávce jsem chvilku sedla v kostele za varhany, pak pospíšila na oběd a na besedu. Tady se pak krásně vyjevilo, že ač všichni se snažíme dodržovat stejné principy, platí pro nás stejná pravidla a to slyšené se v hloubi dotklo opravdu nás všech, tak jsme skutečně každý jiný, jinak prožíváme různé situace a jinak vnímáme a reagujeme na různé podněty. Je to prostě krásná rozmanitost světa.
A co jsem si z dnešní obnovy odnesla já?
Během Markova povídání se mi vyjevovaly různé chvíle v mém životě. Pak se ale začaly přidávat ještě další, které mi ovšem nepatří…byly to okamžiky mého táty. Pomalu se mi začala vnucovat myšlenka, že nejsme stejní…že jsme každý jiný! A to mě hodně překvapilo, protože spousta lidí říká, že jsem mu podobná jak vzhledem, tak povahou. Vždycky jsem to brala jako samozřejmost. Ta naše odlišnost se mi vyjevila tak jemným způsobem, bylo to takové hladivé a jakoby upokojující, s ujištěním, že všechno je v naprostém pořádku. Jako by se přestal rozněcovat nějaký druh boje, jako by se protiklady začaly zase přitahovat a zmizela spousta toho, co nás vlastně rozdělovalo. Byl to podobný pocit, jaký jsem vnímala i loni při křtu, když tam táta seděl v přední lavici. Pocit smíření a lásky.
A pak jsem si začala sahat na své slabé stránky, ovšem ne na zlozvyky, které z nich možná plynou. Byly to ty hluboké stránky, co se na těle nevidí a navenek se projeví zprostředkovaně nějakým symptomem, povahovým rysem a podobně. Začalo mi docházet, že můj život nabírá nový směr a jak se tak těžko začal otáčet, totálně jsem ztratila půdu pod nohama. Že křest nebyl tím okamžikem, kdy jsem vše odevzdala Pánu, to že začalo až o něco později. A že abych mohla dál fungovat v tom dobrém smyslu, musím se vzdát všeho, i toho nejcennějšího; tím je momentálně David – zatím ale asi neumím mít ho ráda a přesto ho nechat jít, nebláznit se z toho a netrpět kvůli tomu, přestat si dávat za vinu, že jsem selhala a všechno jsem udělala špatně.
Jestli se mi při obnově na faře chtělo brečet, tak později v kostele jsem to pustila docela. Po pár větách na besedě jsem si uvědomila, že vlastně celý život potlačuju své sebe–vědomí ve smyslu nebýt egoistická, nedokážu přijmout pochvalu, až to může zavánět falešnou skromností. V mém případě to ale spíše může mít původ v tom, že mě to nikdo nenaučil! Byla jsem vedena k tomu, chovat se slušně, dělat, co se má, moc nevyčuhovat, nechválit se, nenechat se chválit, abych nezpychla, čekat, až si mě někdo všimne (a když to teď přepisuji, tak se mi hodně vybavuje moje babi, nikoli rodiče – stačí jedna blbá věta a rozloží mě to na půlku života!); zkrátka jsem si připadala blbě i kvůli své výšce (vyčuhuješ), kterou jsem ale opravdu ovlivnit nemohla. Copak bych si vůbec mohla dovolit pomyslet, že bych chtěla hrát na varhany? Byla jsem dítě s krátkými vlasy, dlouhýma hubenýma nohama a nosila jsem kalhoty (nad kotníky, všichni se mi kvůli tomu smáli). Hlavně být jako všichni ostatní.
Ale vždyť jsme dneska poznali, že je normální být jiný, každý umí něco jiného, každý dělá něco jiného a každý trochu jinak…seděla jsem v kostele, slyšela tóny písničky, z očí mi vyhrkly slzy a stala se ze mě malá holčička s dlouhými vlásky a v hezkých šatičkách. Jsem holčička!!! Můžu brečet!!! Je to normální a přirozené!!! (Tak proto jsem vždycky nastartovaná hned, jak Andělka začne nabírat?? No páni…) A najednou cítím velkou hřejivou náruč, jak se ke mně sklání, bere mě a začne mě objímat. Otče…? Tatínku… Jsem Tvoje holčička. Tys chtěl, abych byla. Abych se narodila jako děvče, ze kterého vyroste žena. A ta žena si bude uvědomovat, že je, že má nějakou cenu, a že má na to, aby něco ve Tvém jménu dokázala. Pokorná, vděčná, ale i sebe-vědomá Boží dcera. Děkuji Ti za Tvé objetí. Děkuji Ti za všechno to poznání. Děkuji Ti, žes mě celý život táhl a vedl k sobě, a že jsem mohla slyšet Tvé volání a že jsem cestu k Tobě nakonec našla.
P. S. Odpoledne, ač se mi z Plzence vůbec nechtělo, jsem se zastavila ještě v nezvěstickém kostele přehrát si hudbu na nedělní mši. Sedla jsem za manuál, začala hrát píseň, podruhé, potřetí…a vůbec mi to nešlo! Byla jsem duchem úplně někde jinde, pořád ve mně jel očistný a smířlivý proces. Nakonec jsem musela sejít z kůru, odemkla jsem sakristii, našla jsem papíry a tužku a to všechno, co jsem toho dne prožila, jsem musela sepsat. Bylo toho tolik a vůbec jsem se nedokázala soustředit na nic jiného, krásná atmosféra tichého kostela všechno ještě podnítila, a v takovém stavu se žádné velké výkony podávat nedají. Když jsem se vypsala, mohla jsem se už soustředit na hru a šlo to výrazně lépe. V neděli jsem pak při obou mších, kde jsem hrála, vnímala opět okamžiky tak nádherného pokoje, cítila laskavost našeho Pána a jeho krásnou přítomnost. Jako by se v kostele rozlilo takové příjemné, hřejivé světlo, kterým nás všechny zahrnul; radoval se, že jsme přišli a spolu s ním slavili mši svatou, přijali Jeho tělo a krev k uzdravení a posílení na naší cestě Životem s Ním. Děkuji, Pane, za krásnou zkušenost.