30. dubna
Po nějaké době jsem zase narazila na diskusi, která mě nutí zamyslet se více písemně. Jeden příspěvek v této diskusi je poměrně málo, navíc by rozdmýchal možná něco dalšího, kam se asi úplně nechci pouštět, tak to vezmu zase tradičně tady u sebe.
Před časem jsem zaregistrovala, že existuje kurz „soběstačnosti“, který spočívá v učení, jak si upéct chleba, udělat sýr, vyrobit mýdlo, svíčku, zkrátka takové ty rukodělné příjemnosti, kterými se i já v poslední době zabývám čím dál víc. Pod nabídkou je diskuse, v diskusi je řečeno, že autorka kurzu má čtyři děti a chodí do práce. A při tom stíhá ještě tuhle veškerou soběstačnost atd. Chtěla jsem podpořit jen tak na dálku, tak jsem napsala, že je to fajn, že k soběstačnému stylu života taky směřuju a že dřív tohle všechno bylo normální, tak proč ne dnes. Naprosto nezištně, upřímně, s radostí.
Od jiné čtenářky diskuse se mi dostalo „odpovědi“, že žena se chce realizovat i v práci, nejen jako služka, uklízečka, kuchařka, a že muž většinou rodinu neuživí. Úplně jsem nepochopila odpověď tohoto stylu pod článkem, který vede tam, kam vede. Myslím, že ten kurz není určen pro to, aby si jeho absolventky na všechno jen hrály, když se jim zrovna zachce (pro chléb je třeba udržovat kvásek, pro sýry zase shánět kvalitní mléko, pochybuji, že si každá frekventantka pořídí krávu), ale že je to hlavně o změně životního stylu z pohodlného konzumu, na který vyděláváme, k vlastní tvorbě, kterou ušetříme spoustu peněz (času ne). Částečně z toho mám i pocit, že chceme stíhat úplně a naprosto všechno, být ženou i mužem zároveň a celé servané si pak nechat plácat po rameni, jací jsme pašáčkové. Nebo pašáčky/čkyně…?
Samozřejmě je úplně správné, že každý může projevit svůj názor. I já jsem ho projevila. A taky můžu projevit to, že nemám čtyři děti, ale v podstatě jen jedno, o které pečuji, nemám žádnou práci, ve které bych se chtěla realizovat, ale dělám, co se tak naskytne, pokud to má i jiný smysl než jen finanční. A starat se o rodinu a dávat jí aspoň k jídlu to nejlepší, co můžu, to mi dává velký smysl. Větší než být ředitelkou nadnárodní společnosti, o které se píše v novinách, jaká je to skromná žena, že ve chvílích volna doma peče chleba.
Víte, co bych chtěla? Realizovat se v ručních pracích, v práci s koňmi, v hudbě,…v tom všem mi brání problémy s krátkými krčními svaly a vyoseným obratlem, bolestmi zad a v rukách, ani jednomu se nemůžu věnovat tak naplno, jak by se mi líbilo. Hlavně ale chci dobře a pokud možno zdravě žít, být dobrou mámou a ženou, vytvořit pohodový a láskyplný domov, kam se všichni budeme rádi vracet, kde nám spolu bude dobře. Něčeho takového nedosáhnu pindáním na diskusích sociálních sítí. Čas od času si říkám, že bych taky mohla vytvořit kurz pro nás všechny, které máme doma pohovky zavalené oblečením, na jídelním stole není kam si položit talíř a na lince leží neuklizená mouka od minulého pečení. Zato máme děti, které mají milující a vnímavé maminky, které můžou za maminkou kdykoli přijít a pomazlit se, které nejsou odbyté pětkrát denně větou „už ses učil na tu matiku“, „už jsi hrála na flétnu“, maminky, které nejsou servané během do práce přes školku, kde si nechají vynadat kvůli přezůvkám, v práci se dohadují kvůli nesmyslnému úkolu, pak letí do krámu, pro dítě, honem chystat večeři a večer sebou plácnou před televizi a jsou rády, že je dítě chvíli neotravuje a kouká na seriál. Jasně, je to extrém, pro mě osobně je extrém i situace čtyř dětí, práce a soběstačného stylu života, ale každá máme nějaké nastavení, každá zvládáme něco jiného, a pro to určitě není důvod tu druhou odsuzovat, že to má jinak. Já osobně jsem velmi vděčná za to všechno, co mi zdraví dovolí, a rozhodně se kvůli tomu nepovažuju za služku, kuchařku a uklízečku (v tom úklidu mám největší mezery). Dělám to, protože chci, baví mě to a v podstatě se tím realizuju. Tak nějak doufám, že i rodina to oceňuje a víc asi nepotřebuju, jen ať je nám všem spolu dobře a můžeme tu radost třeba rozdávat dál.