V úterý přišla zpráva, že odešla na věčné pastviny.

Mnozí z vás to prožili, i já mám podobnou zkušenost za sebou, když jsem jednoho jarního odpoledne po práci našla ve výběhu navždy spícího Foxe. I když on nebyl můj první…

Farida. Plnokrevná, ale nikdy neběhala. Přivezli jsme ji pětiletou, lehce přiježděnou, plni nadšení, že máme svého koně.

Pamatuju, jak jsme s dobrým přítelem Tondou stáli po cestě u jeho vleku a on pronesl: „Teď už to tady vždycky bude vonět po koních. Teď už to máš napořád.“ A měl pravdu.

Pamatuju, jak jsme pak večer seděli venku a měli úplně dětskou radost z každého odfrknutí, které jsme zaslechli mezi chroupáním sena. Je spokojená!

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Jak jsme se od malého plácku dostali přes výběh na zahradě až k dnešní dvouhektarové pastvině.

Nebyla jediná, ale byla první. Dala mi dvě krásné dcery. A tím i definitivní směr mému životu.

Nezapomenu na první Hubertovu jízdu v jejím sedle. To byla fakt divočina.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Nezapomenu na náš pád z mostku, svou nohu uvězněnou mezi jejím tělem a traverzou, na následné léčení dobře patnácticentimetrové díry zevnitř jejího stehna. I to bylo pořádné dobrodružství.

Nikdy nezapomenu na její (a naše) úplně první hříbě, které i přes veškerou snahu žilo jen několik dní. Na ty obrovské koňské slzy, když jsme ho pohřbívali.

Naučila mě, jak velkou a tvrdou hlavu může mít kůň. Nechala mě taky poznat, co je to souhra dvou duší. Každý den mě obdařovala svou bezmeznou trpělivostí – ovšem jen tak dlouho, dokud sama chtěla. A taková byla jistě i v další etapě svého života, kterou trávila u svých posledních majitelů ve středu malého stáda.

Faridko, děkuji ti za všechno. Měj se tam nahoře dobře.

29. 4. 1998 – 31. 8. 2021