22. července 2023
Hospodine, miluji tě, má sílo…
Tohle je žalm žalmů. Cvičím ho celý týden a prociťuji jeho váhu.
Někdo může říkat osud, někdo karma. Co se děje, neděje se náhodou. A nemá, opravdu nemá cenu proti tomu stavět barikádu. Samozřejmě to ale neznamená ani složit ruce a čekat, co mi tedy „ten nahoře“ přihraje.
Když jsem tuhle odcházela z kostela po hraní, přistihla jsem se, že se nebojím. Andělka byla doma s horečkou a je tu možnost neštovic. A já vím, že i kdybych se postavila na hlavu, neubráním ji před nimi. Nechávám to v Božích rukou. Ale vím, jak ulevit, proto dávám homeopatikum. Aldělce se už ulevilo, zabírá to bez vedlejších účinků a bez potlačení přirozené obranyschopnosti těla. Člověče, přičiň se a Bůh ti pomůže. Přesně tak to funguje.
Poslední dobou jsem prožila pár životních zvratů a těžkých situací. I v nich ale už zvládám sledovat sebe i ostatní, jak se chovají, jak reagují. Neříkám, že se dokážu i ovládat, to je pro mě vysoký level a je třeba na něj hodně práce. Ale nesnáším nic útrpně. A vidím a vnímám, že zatímco jeden je sebestřed a považuje se rovnou za Bohu rovného, jiný by chtěl být jako Kristus oslavován pro své utrpení. Jenže zapomínají, že Bohu nikdy nikdo rovný být nemůže, a to ani kdyby byl osvícený. Kristus zase svou oběť nepřinesl kvůli obdivu, i když obdivuhodná je. Od začátku věděl, do čeho jde, přesto nikdy nezapochyboval, a v těch nejtemnějších okamžicích mysli stejně kladl důraz na vůli Otce.
Já jsem se takto přistihla právě při prosbičce za Andělku. Ať se jí uleví, ale vše se stane podle Tvé vůle. Vím, že na ní nic nezměním, že ji můžu jen přijmout. A když ji přijmu, nemusím už se bát. Vše je v Tvých rukách. A to je TAKOVÁ úleva! Zbyde pak hodně prostoru radovat se z toho dobrého, co přichází, z toho hezkého, co je kolem nás, a těšit se na všechno zajímavé, co nám život přinese. V mém životě je to třeba nová práce – vyhazov už jsem si odtruchlila. Začínám vidět, co jsem dřív neviděla. Asi se mi otevírají obzory. A to je zase díky situaci, ve které jsem, a kam jsem se dostala…no, vlastním přičiněním to téměř vůbec nebylo 🙂
Hospodine, miluji tě, má sílo…
Tohle je žalm žalmů. Cvičím ho celý týden a prociťuji jeho váhu.
Někdo může říkat osud, někdo karma. Co se děje, neděje se náhodou. A nemá, opravdu nemá cenu proti tomu stavět barikádu. Samozřejmě to ale neznamená ani složit ruce a čekat, co mi tedy „ten nahoře“ přihraje.
Když jsem tuhle odcházela z kostela po hraní, přistihla jsem se, že se nebojím. Andělka byla doma s horečkou a je tu možnost neštovic. A já vím, že i kdybych se postavila na hlavu, neubráním ji před nimi. Nechávám to v Božích rukou. Ale vím, jak ulevit, proto dávám homeopatikum. Aldělce se už ulevilo, zabírá to bez vedlejších účinků a bez potlačení přirozené obranyschopnosti těla. Člověče, přičiň se a Bůh ti pomůže. Přesně tak to funguje.
Poslední dobou jsem prožila pár životních zvratů a těžkých situací. I v nich ale už zvládám sledovat sebe i ostatní, jak se chovají, jak reagují. Neříkám, že se dokážu i ovládat, to je pro mě vysoký level a je třeba na něj hodně práce. Ale nesnáším nic útrpně. A vidím a vnímám, že zatímco jeden je sebestřed a považuje se rovnou za Bohu rovného, jiný by chtěl být jako Kristus oslavován pro své utrpení. Jenže zapomínají, že Bohu nikdy nikdo rovný být nemůže, a to ani kdyby byl osvícený. Kristus zase svou oběť nepřinesl kvůli obdivu, i když obdivuhodná je. Od začátku věděl, do čeho jde, přesto nikdy nezapochyboval, a v těch nejtemnějších okamžicích mysli stejně kladl důraz na vůli Otce.
Já jsem se takto přistihla právě při prosbičce za Andělku. Ať se jí uleví, ale vše se stane podle Tvé vůle. Vím, že na ní nic nezměním, že ji můžu jen přijmout. A když ji přijmu, nemusím už se bát. Vše je v Tvých rukách. A to je TAKOVÁ úleva! Zbyde pak hodně prostoru radovat se z toho dobrého, co přichází, z toho hezkého, co je kolem nás, a těšit se na všechno zajímavé, co nám život přinese. V mém životě je to třeba nová práce – vyhazov už jsem si odtruchlila. Začínám vidět, co jsem dřív neviděla. Asi se mi otevírají obzory. A to je zase díky situaci, ve které jsem, a kam jsem se dostala…no, vlastním přičiněním to téměř vůbec nebylo 🙂