11. května
Je na čase něco napsat…no, musím říct, že v posledních dnech mě život nešetří. Poté, co tátovi zjistili rakovinu prostaty, doufám, že navržená léčba pomůže a bude ještě schopen být soběstačný, tak jako dosud, tak, jak si na tom do současné doby zakládá.
Já jsem zvládla velký životní krok…možná, že to leckomu přijde jako nějaká obyčejnost, ale pro mě to má velký význam. Celoživotní introvert, tedy já, jsem včera mluvila k cirka 150 lidem na oslavách osvobození, a to zcela dobrovolně, ze své vůle, a dokonce i s mně vlastním nadšením. S úsměvem, s citem, s prožitkem oněch chvil na podiu i mimo, vnímajíc atmosféru akce, vnímajíc atmosféru doby. Jsem si vědoma toho, že dokud bych pracovala pro rádio a mluvila „do zdi“, k něčemu takovému bych se asi nedonutila. Nebo možná donutila, ale s jakým pocitem a s jakým výsledkem…Takže ten vyhazov před dvěma lety měl takovýto důvod, to jsi, Pane, věděl, kam mě směruješ – od mluvení k lidem k mluvení k lidem! To je snad zázrak. Neřeším, že chybuji, neřeším, že většinu textu čtu, neřeším, že je moje reakční doba dlouhá neúměrně jakékoli události, prostě mluvím a uvádím a dělám co můžu a umím…a lidem to stačí, ba dokonce lidi jsou spokojení a dokážu je nakazit svojí radostí z toho, co se děje, co dělám, jaké to je…teda máš to ale výborně vymyšlené!!!
Další – ne krok, ale skok – jsem absolvovala dnes. Dvě mše za sebou v rozmezí necelé půl hodiny. V Nezvěsticích nervózní, na konci hraju rozklepaná, abych pak zjistila, že se nedostanu do auta, protože mi chybí půlka klíče (je ze dvou částí a tu jednu prostě nemám). Naštěstí ta chybějící zůstala v zámku auta, když jsem si sem ještě před první mší šla pro noty, které jsem tu zapomněla, takže po krátké obchůzce kostela odemykám auto, již celým klíčem startuji, cestou dojíždím našeho farního ministranta a akolytu pana Karla a modlím se, ať si stihnu zahrát aspoň předehru…no, stihla, ale s vypnutým vzduchem. Rychle napsat čísla písní, kde je křída…hledám, prosím Karla, prosím Pavla, nikdo neví, nakonec Pavel nachází za houbičkou schovanou krabičku s křídou jako kešku v lese. Běžím po schodech nahoru, shazuji boty, přezouvám se, třesoucíma se rukama si chystám ty správné noty…ty jo, pan farář už je tu. Tak honem, seřadit vše, jak to jde za sebou a aspoň na sucho bez zvuku si zkusit předehru. Jednou, dvakrát, radši půjdu už pustit kompresor a naregistruji si…cililink…tak a jdeme na to………
Hraju. Chybka. Jen malá. Sloka písně dospěla ke konci. Řemen nespadl. Jo, tak to nebylo špatný. Pan farář místo úkonu kajícnosti kropí přítomné svěcenou vodou. Ok, tady by se asi hodilo hrát. Improvizaci v A dur ještě nemám zmáknutou, holt bude ticho. S pěkně řečeným úvodem se rozezněla melodie „Sláva na výsostech Bohu“…tak a teď pěkně v klidu a pohodě zahraješ to, co tady každé úterý a někdy i další dny zkoušíš. Nic víc, nic míň. Žádný zbořený začátek, prostě jen dál navážeš „a na zemi pokoj lidem dobré vůle“. Hele, a jo, navazuju, pokračujeme, zpíváme a hrajeme…teď si říkám, vždyť tam dole jsou i Esterlovic, můj někdejší šéf v práci (na jeden rok) a jeho žena, kterou jsem tam nahradila, nevadí, hraješ dál s radostí a vděčností, že? No jasně, že jo! A tak ano, dohrála jsem do konce bez škobrtnutí a, přátelé, dokonce jsem vážně měla radost, že můžu k této příležitosti hrát!!! A-men. Poslední takt, posledních pár tónů. Ty jo.
Další na řadě žalm, po celkem dlouhém čtení můžu na chvilku vydechnout a zklidnit tep. Tohle bude hlavně o zpěvu, tak hezky zvesela…ze zpěvu strach nemám, ale ty ruce ještě někdy neposlouchají. Ovšem dnes za maximálního soustředění vyšel i žalm, i další sloky písně, i Otče náš, Svatý, Beránku Boží, dokonce i při tom přijímání – to zase zažily premiéru moje hlasivky, které na veřejnosti poprvé trochu směleji přednesly tón e2, pro alty tak neskutečně vysoký…nezastírám, bylo těžké vydržet v tom soustředění až do konce, a tak jsem první dvě sloky Vesel se, nebes Královno, pokazila, při té třetí jsem si ale dala povel „soustřeď se“ a takto jsem zdárně dohrála hudební doprovod mše svaté až do konce. Ale řeknu vám, byla to síla. Až teprve při cukru plném dezertu po obědě jsem přestala mít dvojité vidění a uvědomila si, že to bylo vlastně nádherné. I když ne, to bych lhala. Já si to uvědomovala už při mši, když jsem seděla za dvěma manuály, pod sebou připravenou notoricky známou pedálnici a v hlavě dík Bohu, že jsem si vybrala a zharmonizovala tak příjemnou píseň, která vlastně nevybízí k chybám.
Bylo jich tam dost, přesto mě tak nemrzí, jak by mě mrzely třeba před dvěma lety. To jsem ještě potřebovala hrát bez chyby, bez škobrtnutí, bez zastavení, bez jediného zaváhání. Jenže dnes vidím, že i to k tomu všemu patří, že vím, co chci a jaké jsou mé limity, že se nesnažím je překračovat násilím, ale postupně…kdo jste mě slyšeli při mých začátcích před necelými dvěma lety, určitě si uděláte obrázek. Tehdy se mi ani nesnilo, že budu spolupracovat s tak nádherným nástrojem, který mi moje farnost poskytuje k dispozici. Loni, zhruba přesně před rokem, jsem na mši svaté ve Šťáhlavech poprvé hrála s pedálem píseň. Jen píseň. Nohy měly obsloužit asi pět tónů. Dnes…nepočítaně. Ale hlavně – s radostí, s nadšením, s úsměvem na tváři i v hlase – a to i přes to, že v dnešní Den matek mám zrovna maminku v nemocnici se slabým srdíčkem, vždyť i pro ni jsem hrála, na přímluvu, ať má zase sílu, pokud je to Boží vůle.
Modlitba, když hraju, je opravdu vroucná. Je naprosto upřímná, nezná žádných výmluv, žádných úlev, jak ji podám, taková je. Oba mí rodiče jsou na tom tak, jak zrovna jsou, a nebýt jich, nic z tohoto se nestalo. Tak ať tento článek není oslavou mých úspěchů (nebo spíš radostí), ale díkem za to, že se to všechno vůbec mohlo stát. Děkuji, děkuji…