12. 4. 2023
„Pane faráři, co bychom měli udělat, kdybychom se chtěli nechat pokřtít?“ zeptala jsem se jednou po mši Otce loni v březnu.
Otec se dlouze zahleděl před sebe a zamyšleně řekl: „No, budeme muset udělat nějakou přípravu“.
Dnes je 12. dubna, středa po Velikonočních svátcích, a my jsme pokřtěni. Já, Davídek i Andělka. Cesta ke křtu nebyla vždy rovná, příprava vždy neprobíhala, jak by měla, ale když už jsem se pomalu začala smiřovat s tím, že to nejspíš letos ještě nebude a že vše vlastně přichází ve správný čas, řekl pan farář, že nic nemá cenu odkládat, zažádal u Otce biskupa i o možnost biřmovat mě a Davídka, a v sobotu se tak stalo.
Mše byla asi dlouhá, trvala dvě a půl hodiny, ale mně to vůbec nepřišlo. Čtení bylo prý hodně, ale mně se vůbec nezdálo. S knedlíkem v krku jsem všechno nadšeně sledovala a až zpětně si uvědomuju, že mi to možná nedovolilo nechat se vtáhnout do toho božského pocitu už od začátku. Trochu jsem byla nervózní, aby se něco nezadrhlo, ale jakmile začala Bohoslužba slova, zklidnila jsem se a jen sledovala průběh.
Vlastně jsem úplně přesně nevěděla, co se bude dít, dopoledne jsme to sice probírali, ale žádný nácvik na místě jsme neměli, a to bylo vlastně dobře, protože jsem mohla s důvěrou plynout celým ceremoniálem, tak jako celou přípravou a i tak jako částí života už před ní. Najednou bylo po výkladu, byla posvěcena křestní voda, kmotři začali připravovat svíčky a blížila se naše chvíle. Trocha srovnávání kolem křtitelnice, bylo nás přece jen hodně i na tak velký kostel, jaký ve Chválenicích mají. Andělka se nepouštěla mé ruky a David vše prožíval s vážnou tváří. Pocítila jsem chvíli ohromné blízkosti s oběma z nich, se všemi kmotry, s knězem i ministranty. A to už jsem dostávala znamení kříže svěceným olejem na obě dlaně. Pan farář se usmíval, působil na mě tak neochvějnou jistotou, že jsem se jen úplně položila do proudu dění a hurá s ním…
Nádherná chvíle, když mi kmotr Petr nasadil křestní roušku, nádherná chvíle, když mi křestní voda stékala po vlasech, nádherná chvíle, když jsem od Petra dostala svíčku s úsměvem a komentářem: „Tak a teď jsi voják Kristův“. Jako by mi předal klíče od nebe…Trocha uzemnění, když mi potom položil svou ruku na rameno pro udělení biřmování, možná zkouška, jak pevná je moje víra a postoj…křížek na čelo a s ním nádherná hudba andělů, kteří se vznášeli u stropu kostela, se všemi těmi, kteří už tu s námi nejsou, ale tuhle událost si nenechali ujít. Přiletěli nás přivítat do té obrovské křesťanské rodiny, která neustále nabízí otevřenou náruč, vlídnost, soucit, přijetí, objetí. A já přijímám pozvání a nechávám se objímat, vítat, seznamuji se se všemi a přitom je už vlastně dlouho znám…
Pokračování je na cestě.