15. března 2024
Jak tak pomalu vrůstám do křesťanského života, postupně si uvědomuji, že spousta věcí, které člověk vidí zvenčí, mají najednou jakoby jiný význam. Třeba zrovna u modlitby – v mnoha knihách jsem asi měla možnost číst, že někdo dlouhé minuty klečí na kolenou, ruce sepjaté a sází jednu naučenou modlitbu za druhou, aby si zajistil život věčný. Představovala jsem si tak i svou babičku, která mě občas vzala do kostela a když jsem byla malá, dělávala mi před spaním křížek na čele.
Jenže s praxí zjišťuji, že to vlastně je podobně vykreslený obrázek, jako naše představy Boha. Samozřejmě, „předepsané“ modlitby jsou důležité. Ale první, co mi přišlo na mysl, bylo, proč se to vlastně má říkat tak, jak se to říká. Co ta slova znamenají? Jaký mají kontext? Kam to všechno míří? Myslím, že nejsem kompetentní k rozboru jednotlivých modliteb, ostatně to je nejlepší, když si provede třeba v duchu každý sám. Jistě ho ta která modlitba přivede ke svému významu sama, začněme třeba u modlitby Páně Otče náš – ta je skvělá a všeříkající!
Ale pak se mi začala postupně vnucovat myšlenka, že vlastně můžu přidat i pár svých slov. Původně to bylo „prosím“ a „děkuji“, taková ta klasika – moc se nedaří, Bože, prosím, pomoz – nebo – děkuji za uzdravení dětí – a tak dále. Bylo to takové proměnlivé; někdy jsem přesně věděla, za koho se přimluvit, někdy jich bylo dokonce hodně, jindy byla taková poklidná doba vhodná na díkůvzdání, ale hlavně se mi v okamžicích modlitby začal vykrystalizovávat takový krásný stav bytí; stav důvěrného rozhovoru a blízké Boží přítomnosti. A stačí si jen říct: „Pane, děkuji, že jsi tady se mnou a že Tě můžu vnímat. Je to nádhera…“ (a mezi námi, přátelé, věřím, že to je jen velmi slabý odvar toho, co nás čeká případně po odchodu z tohoto světa. Podobná slova jsem slyšela od svého kmotra loni přibližně touto dobou, čili před křtem, a musím uznat, že mi to dává velký smysl).
Modlitba je tedy vlastně cesta k Boží přítomnosti. Protože On tu s námi je; jinak založení lidé by řekli, že je tu energie, případně že působí Vesmír, ale cítíte to taky? Já bych řekla, že mluvíme o jednom a tom samém, jen každý trochu jiným jazykem. Jsou lidé, kteří dokážou Jeho přítomnost vnímat téměř neustále – takoví se v podstatě celou dobu tohoto bytí jen modlí, aniž by si to třeba uvědomovali. Pak jsou lidé, kteří tento dar nemají, nebo se ocitnou v nějakých temnějších vibracích životního běhu, jako v poslední době já, a pro takové může být modlitba stéblem, kterého se tonoucí rád chytá. A v tomto případě je ono stéblo pořádně silným lanem, které dokáže člověka vytáhnout zase zpátky na světlo. Nemusí to být hned a nemusíme si toho zpočátku třeba ani všimnout, ale vždyť máme přece větu „buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi“. Není tedy nic snazšího, než si na ni občas vzpomenout a mít důvěru, že pokud máme snad ještě klesnout, On nás nechá dojít jen tak daleko a hluboko, jak jsme v současné době schopni zvládnout.
Osobně pak vnímám jako modlitbu i různé činnosti, které mají nějaký hlubší smysl, pozvedají mysl i ducha nejen mé, ale i dalších lidí. Když dělám ráda něco, co udělá radost i druhému, je to vlastně radost ze tří stran: já, ten druhý, Bůh – čili tak trochu „trojjediná“…a jak se říká, sdílená radost je dvojnásobná radost. No a takto je dost dobře možné, že je vlastně ještě mnohonásobně větší.