3. 4. 2023
Když jsem do ní začala chodit, bydlela jsem ještě v Doudlevcích. Pamatuju, že mě do školky jednou táta vedl, šli jsme podél té hlavní ulice, drželi se za ruce a jemu tak zvláštně „chroupaly“ boty, když šel…dělalo to takové pja, pja, pja, pja…úplně to vidím. Mokasíny, už nevím, jakou měly barvu, ale líbily se mi, měly takový tkaný vzorek na nártu. Asi bylo jaro nebo teplý podzim. A já mu říkala, co slyším. A taky jsem řešila, proč tu ruku musím mít zrovna takhle a ne obráceně, seshora, jako on. Už jsem chtěla být velká.
Pak ve školce. Vůbec nevím, jaké to tam bylo, vybavuju si obrovskou třídu, děti a učitelky, zvlášť jednu, která nás pořád za něco peskovala. Nebo spíš mě, u ostatních si to moc neuvědomuju. Jídlo, často byla mléková polívka. Nechutnala mi, ale musela jsem ji do sebe nasoukat. Myslím, že mi ta učitelka říkala, že mi ji nacpe do krku, tak jsem radši jedla. Nejhnusnější byly takové ty žmolky v ní. Dodnes si vybavím tu konzistenci, a jak to vůbec nejde polknout. Dál spaní, po obědě byly v celé třídě malé asi skládací postýlky, postavené v rovných řadách. My v nich leželi, já nikdy ve školce neusnula. Tak jsem si asi hrála s rukama nebo tak něco. Učitelka mi výhružným hlasem říkala, že si mám lehnout na bok. Ležela jsem na boku, ale říkala mi, že je to špatně, že si musím lehnout úplně na bok, na ruku. Snažila jsem se její povel splnit a radši jsem se nehýbala, tak jsem školkové „spaní“ přežila…
Z aktivit ve třídě si nic moc nevybavuju. Vím, že jsme jednou chystali nějaké vystoupení na besídku. Zpívalo se „zajíček v své jamce sedí sám“, to jsem měla ráda, hlavně když jsem dělala zajíčka, protože jamka byla taková plyšová rekvizita, líbil se mi ten materiál a hlavně to, že jsem se do té jamky mohla schovat a nikdo mě neviděl. Bylo tam hezké teplíčko.
Střih…a teď sedím u těch varhan a je mi tam nejlíp, protože tam na mě nikdo nevidí, akorát z mé hlavy dotírají ty myšlenky – ležíš špatně, takhle se na boku neleží, lehni si úplně na bok/hraješ blbě, nikdy ses to pořádně nenaučila, ovládej ty prsty a ještě o takt dřív jmenuj všechny noty, co tam jsou…tak vám, soudružko učitelko, můžu asi pěkně poděkovat. Ono to v leckterých školkách bohužel takhle funguje dodneška, nicméně jsem ráda, že už asi vím, odkud vítr vane. No, ještě očekávám nějaké pokračování, protože po přestupu do školky v Lobzích začaly zdravotní problémy, které gradovaly dokonce doporučením nenavštěvovat několik měsíců dětský kolektiv. To mělo nejspíš prazáklad i v té doudlevecké školce, i když v Lobzích už jsme měli moc skvělou soudružku učitelku Hemzáčkovou (nechala mě často rozdávat prostírky před jídlem a mě to moc bavilo), a i když jsem si to dosud moc nepřipouštěla a na tu dobu se nijak zvlášť nepamatuju (jen na to, jak sedím na kuchyňské lince, naši jsou jeden dole a druhý v patře a řvou na sebe), tak se na tom asi trochu podepsal i rozvod rodičů a i to klima, které tomu předcházelo. Patrně se mi časem povede zmínit i šikanu na základce (a víte, že vlastně ten pocit, který jsem zažívala tam, se mi vrací pokaždé, když mám na ulici projít okolo hloučku mládeže v černém oblečení s puštěným rádiem? Že mě to vlastně ještě překvapuje…). No, na to, že si myslím, že můj život byl celkem v pohodě, to možná někdy i byl docela hukot…
Moje vzpomínky na školku
