23. června 2023
Pomalu se tu sbírám ze ztráty své milované práce. Je to už týden, co ji nemám a pomalu se mi otevírají nové obzory. Jsem vděčná, že nemusím spěchat s hledáním něčeho nového, že snad takto získám čas k vyprofilování něčeho, co opravdu má smysl, co mě bude naplňovat a taky bude prospěšné druhým.
Dlouhou dobu jsem ve svých deníkových zápiscích zmiňovala, že se musím věnovat především sobě, že musím být spokojená, šťastná, prostě aby bylo nebe na zemi. Ono to tak trochu je i není pravda. Samozřejmě, člověk by měl být v pohodě a „funkční“, aby se cítil dobře, aby pak v návaznosti na to mohl být nějak prospěšný nebo užitečný i druhým. Aby mohl dávat to, co v sobě má, co umí a čím ty druhé potěší nebo jim pomůže. Takže v mém případě třeba potřebuji, aby mě nebolela záda a netuhla mi z toho ruka, jinak bych nemohla hudebně doprovodit mši svatou, v dalším pádu to leze na mozek, necítím se dobře, štve mě to a přemýšlím jen o tom, jak se bolesti zbavit. Nejde to, jít až přes čáru, běhat maraton se zlomenou nohou. To nikomu radost neudělá, nikomu to nepomůže.
Ale i když tohle bylo mým tématem minulého několikatýdenního období, není to to, o čem chci psát. Teď se sbírám a hledám síly na něco nového, co se přede mnou otevírá. Ztratila jsem práci. Během tří týdnů jsem najednou byla bez své milované kultury a sportu. Řekli mi čau, poděkovali za „pomoc“ a starej se o sebe sama dál. Cítila jsem se, jako by mě opustil nejlepší životní přítel nebo přítelkyně, to je v tuto chvíli jedno. Prostě jsem ztratila životního parťáka, najednou jsem sama, nevím, co se sebou, nevím, kudy dál. Koukám se před sebe a vidím se bez něj. Moje rodina se se mnou potápí, protože já upadám do deprese a beru je všechny sebou. A to vůbec nechci…
Bylo to kruté, hodně jsem kvůli tomu brečela a jsem moc ráda, že jsem si to mohla dovolit. Že jsem ze sebe nechala vytéct všechny ty smutné emoce. Teď už vzpomínám snad zase jenom v dobrém. Vidím, že v budoucím plánu radia by stejně pro mě asi nebylo místo. Už nějakou dobu jsem to vnímala. To, co dělám, je sice velmi vhod posluchačům a klientům, kteří u nás chtějí vysílat, ale není to vůbec vhod vedení. To má s radiem úplně jiný záměr. A Pán má s mým životem jistě taky jiný záměr. Sice je to škoda, že to byl i časově nenáročný zdroj drobného příjmu a já tak nemusela řešit existenciální záležitosti, což teď asi trochu nastává, ale asi bych se nerozhoupala zkusit popřemýšlet o něčem ještě víc smysluplnějším. Zatím mám trochu problém uvěřit tomu, že by nějaká smysluplná činnost, které já bych se mohla věnovat, mohla být zároveň i výdělečná, ale možná se mi ty obzory ještě trochu otevřou.
Dneska jsem byla na úvodní schůzce katechumenátu ve Spáleném Poříčí. Jsem sice už pokřtěná i biřmovaná, ale na vzdělání není nikdy pozdě. Nikdy není pozdě na hledání a získávání informací. Ty já sice nejradši hledám v knihách a individuálně, ale ono takové lehce hromadné setkávání taky nebude na škodu. Cítím, jak pomalu vylézám ze své ulity introverze, a z módu „já sama všechno bez lidí“ si začínám uvědomovat, že drobně kolektivní práce vlastně vůbec nemusí být špatná. Potřebuju najít společnou řeč s okolím, potřebuju se naučit nějak zapadnout a být součástí. Bojím se vyčnívat, ale chtěla bych zkusit spolupracovat. Zítra jedu do Plzně na úvodní schůzku kurzu pro chrámové hudebníky. Vnímám to jako další velký milník svého života. Sice zatím nevím, kde v tom všem najít nějaký zdroj živobytí, který tak jako tak budu potřebovat, ale netlačím na to, v tomto případě to není to stěžejní, kvůli čemu to absolvuji. Tohle je teď právě pro mě, abych já pak mohla být i pro ty ostatní, kteří to budou potřebovat. Kterým to udělá radost a díky tomu jim bude nesrovnatelně líp, než kdyby to nebylo. Pane, děkuji Ti, že můžu a že začínám tušit, jak na to.
Pomalu se tu sbírám ze ztráty své milované práce. Je to už týden, co ji nemám a pomalu se mi otevírají nové obzory. Jsem vděčná, že nemusím spěchat s hledáním něčeho nového, že snad takto získám čas k vyprofilování něčeho, co opravdu má smysl, co mě bude naplňovat a taky bude prospěšné druhým.
Dlouhou dobu jsem ve svých deníkových zápiscích zmiňovala, že se musím věnovat především sobě, že musím být spokojená, šťastná, prostě aby bylo nebe na zemi. Ono to tak trochu je i není pravda. Samozřejmě, člověk by měl být v pohodě a „funkční“, aby se cítil dobře, aby pak v návaznosti na to mohl být nějak prospěšný nebo užitečný i druhým. Aby mohl dávat to, co v sobě má, co umí a čím ty druhé potěší nebo jim pomůže. Takže v mém případě třeba potřebuji, aby mě nebolela záda a netuhla mi z toho ruka, jinak bych nemohla hudebně doprovodit mši svatou, v dalším pádu to leze na mozek, necítím se dobře, štve mě to a přemýšlím jen o tom, jak se bolesti zbavit. Nejde to, jít až přes čáru, běhat maraton se zlomenou nohou. To nikomu radost neudělá, nikomu to nepomůže.
Ale i když tohle bylo mým tématem minulého několikatýdenního období, není to to, o čem chci psát. Teď se sbírám a hledám síly na něco nového, co se přede mnou otevírá. Ztratila jsem práci. Během tří týdnů jsem najednou byla bez své milované kultury a sportu. Řekli mi čau, poděkovali za „pomoc“ a starej se o sebe sama dál. Cítila jsem se, jako by mě opustil nejlepší životní přítel nebo přítelkyně, to je v tuto chvíli jedno. Prostě jsem ztratila životního parťáka, najednou jsem sama, nevím, co se sebou, nevím, kudy dál. Koukám se před sebe a vidím se bez něj. Moje rodina se se mnou potápí, protože já upadám do deprese a beru je všechny sebou. A to vůbec nechci…
Bylo to kruté, hodně jsem kvůli tomu brečela a jsem moc ráda, že jsem si to mohla dovolit. Že jsem ze sebe nechala vytéct všechny ty smutné emoce. Teď už vzpomínám snad zase jenom v dobrém. Vidím, že v budoucím plánu radia by stejně pro mě asi nebylo místo. Už nějakou dobu jsem to vnímala. To, co dělám, je sice velmi vhod posluchačům a klientům, kteří u nás chtějí vysílat, ale není to vůbec vhod vedení. To má s radiem úplně jiný záměr. A Pán má s mým životem jistě taky jiný záměr. Sice je to škoda, že to byl i časově nenáročný zdroj drobného příjmu a já tak nemusela řešit existenciální záležitosti, což teď asi trochu nastává, ale asi bych se nerozhoupala zkusit popřemýšlet o něčem ještě víc smysluplnějším. Zatím mám trochu problém uvěřit tomu, že by nějaká smysluplná činnost, které já bych se mohla věnovat, mohla být zároveň i výdělečná, ale možná se mi ty obzory ještě trochu otevřou.
Dneska jsem byla na úvodní schůzce katechumenátu ve Spáleném Poříčí. Jsem sice už pokřtěná i biřmovaná, ale na vzdělání není nikdy pozdě. Nikdy není pozdě na hledání a získávání informací. Ty já sice nejradši hledám v knihách a individuálně, ale ono takové lehce hromadné setkávání taky nebude na škodu. Cítím, jak pomalu vylézám ze své ulity introverze, a z módu „já sama všechno bez lidí“ si začínám uvědomovat, že drobně kolektivní práce vlastně vůbec nemusí být špatná. Potřebuju najít společnou řeč s okolím, potřebuju se naučit nějak zapadnout a být součástí. Bojím se vyčnívat, ale chtěla bych zkusit spolupracovat. Zítra jedu do Plzně na úvodní schůzku kurzu pro chrámové hudebníky. Vnímám to jako další velký milník svého života. Sice zatím nevím, kde v tom všem najít nějaký zdroj živobytí, který tak jako tak budu potřebovat, ale netlačím na to, v tomto případě to není to stěžejní, kvůli čemu to absolvuji. Tohle je teď právě pro mě, abych já pak mohla být i pro ty ostatní, kteří to budou potřebovat. Kterým to udělá radost a díky tomu jim bude nesrovnatelně líp, než kdyby to nebylo. Pane, děkuji Ti, že můžu a že začínám tušit, jak na to.