Narozeninový růženec

25. 11. 2022
Právě vytvářím jeden narozeninový růženec a hlavou se mi opět honí různé myšlenky. Před necelým týdnem jsem dostala požehnání ke jmenování do pastorační rady naší farnosti. Kromě toho, že zatím nejsem ani pokřtěná a mám jen mlhavou představu, jak se postavit k pastorační činnosti, si tak ale říkám, jak je to vlastně bezva, že ještě dneska existuje způsob, jak druhému člověku požehnat. Popřát úspěch jeho krokům. Věřit jeho činům, poslat ho na cestu a být přesvědčen o jejím přínosu.
Dneska si samozřejmě taky přejeme a žehnáme. Přejeme si veselé Vánoce, všechno nejlepší k svátku, hodně štěstí k narozeninám. Ale co v ostatní dny? Byli bychom schopni osobně popřát každému, s kým oslavujeme jeho jubileum, i jen tak, třeba při středě? Napadlo by nás vůbec něco takového udělat? Mám trochu takový dojem, že kromě uměle svolaných sešlostí a přání k výročím, na která nás upozorní fejsbůk, na ty druhé tak pozitivně a srdečně nemyslíme. Proto mě tak příjemně překvapuje, když pokaždé v neděli přicházíme do kostela, podáváme si ruce, ačkoli jsme se viděli „teprve“ před týdnem, při mši se zdravíme pozdravením pokoje, vzpomínáme a myslíme na naše blízké, živé, i ty, kteří již odešli, po mši děkujeme za možnost účasti na této události, no a mně to přijde jako naprosto úžasná událost, neuvěřitelně blízké soužití, společný zájem, společný směr a vzájemné žehnání a přání toho opravdu nejlepšího, co pro nás má Bůh připraveno.
Proto doufám, že i ten dnešní růženec neudělá radost jen při předání, ale že třeba v budoucnu zažehne vzpomínku, od koho byl darován, co se v té době dělo a jak si jsme navzájem všichni blízcí, přející a žehnající.