Odpuštění se zdá být snadné, přitom ho ale leckdo není schopen. Je to velmi důležitá součást našich životů, která nám pomůže ledacos si uvědomit, a také krásně povznáší. Když se od postoje „každý je blbec“ posuneme k „odpouštím ti“, život se nám od základu změní. Přestaneme jít proti proudu a ušetříme si tím nemálo energie potřebné k jiným životním „bojům“. Je to cesta, trvá po celou dobu naší pozemské pouti, ale vyplatí se ji podstoupit.
„Hlouposti“ dělá každý člověk. Říká se, že chybovat je lidské a že chybami se člověk učí. Co jednomu už v zárodku přijde jako hloupost, může druhý považovat za geniální tah. Třeba proto, že nevidí jinou možnost nebo nedohlédne všech důsledků svého činu. Pokud se ale něco nepovede podle našich představ nebo následné události ovlivní dění v životech dalších lidí, vzniká potřeba přijetí. Na místě je omluva a nabídka nápravy. Může a nemusí být akceptována, poskytuje však úlevu.
O odpuštění pak žádáme ještě v soukromí. Hledající lidé většinou začínají rituálem, který je všesměrný – žádáme o odpuštění své okolí, odpouštíme mu a odpouštíme i sami sobě. Bez podmínek a bez výjimek. Někdy to nejde hned. Pak je dobré opět situaci přijmout, pochopit, projevit lítost. Svůj stín nezničíme ani nepotlačíme – to nedělá dobrotu. Když ho ale integrujeme, pak i odpustíme a přestane nás tížit. Pokud cítíme, že to opravdu nejde, můžeme ho na nějakou dobu nechat být a přestat se mu věnovat, přestat mu dodávat energii. Po čase se vrátíme z jiného místa a proces přijetí a odpuštění může proběhnout téměř okamžitě. Je dobré dát si občas pauzu, to hlavně, pokud nás toho tíží víc. Instantní a rychlá „řešení“ nebývají vždy ta nejlepší. Těšme se z již nabytých úspěchů a dopřávejme si drobné, klidně i hmotné radosti.
Dr. Ctibor Bezděk se ve svých úvahách o dobru a zlu (1939) věnuje také odpuštění. Velice trefně poznamenává, že prvním stupněm odpuštění je pochopení. Pomstychtivé a odsuzující myšlenky je potřeba ihned zhodnotit jako nepotřebné. Místo toho je dobré uvědomit si, jaký je náš protivník a jací jsme vlastně i my sami – chybující, nedokonalí, jednající hlavně ve jménu vlastního dobra, ale také mnohdy dobro „páchající“. Místo vzteku a soudů je tedy vhodnější projevit lítost (případný hněv ovšem nepotlačovat; to je další lekce – i tuto svou vlastnost je třeba nejprve přijmout) a mnohdy pak k žádnému výbuchu ani dojít nemusí, afekt nám nezatemní vědomí a my dokážeme racionálně reagovat. Dostáváme se k asertivitě.
A jak potom vypadá skutečné odpuštění? Někdy se projevuje okamžitou nesmírnou úlevou, jindy přijde postupně, téměř nepovšimnuto. V každém případě, pokud máme potřebu se k některým událostem vracet – a platí to i o myšlenkách mířených proti sobě typu nejsem dost dobrý, na to nestačím, apod. – vždy požádejme jejich původce o odpuštění a sami mu odpusťme. Odpouštějme a zapomínejme, souzení nechme na vyšším principu. Dáme si tím možnost poskočit v duchovním růstu zase o pořádný schod výš.