Věta, která uvozovala článek v jednom českém periodiku, mě namotivovala k přečtení celého textu. Psalo se v něm, že vážně nemocný pacient navštívil jakéhosi léčitele, který mu slíbil, že ho z jeho potíží dostane. Předepsal mu hladovku, nějaké byliny, pánovo zdraví se dál zhoršovalo a šarlatán inkasoval. Léčba vyšla asi na 180 tisíc a pacienta nakonec údajně zachránila radioterapie. A já se po přečtení článku opět utvrdila v názoru, že člověk, který hledí jen na jednu stranu mince, je o mnohé ochuzen. Článek mě lehce nadzvedl i z pohledu absolventky kurzu žurnalistiky, neboť byl napsaný tak jednostranně, že to snad ani víc nejde.
A co konkrétně se mým smyslům nelíbí? Tak třeba už jen ta první věta. Text je o jednom člověku, který navštívil tři „obchodníky se strachem“, z nich si jednoho vybral a pohořel. Tipuju si, že v naší republice je víc doktorů než léčitelů a souhlasím s tím, že ne každý léčitel má takové znalosti a dovednosti jako každý průměrný doktor. Ale kvůli jednomu případu, který o sobě dal vědět, šmahem odsoudit léčitelství jako takové? A ještě to propagovat jako jediný rozumný názor pro celou společnost?
Asi není snadné poznat mezi alternativními uzdravovateli takového, který skutečně umí a nedělá to jen pro peníze. Pár vodítek ale přece jenom je. Jaká? Ruce a hlavně peněženku je vhodné dát pryč od těch, co slibují, že vás dostanou i hrobníkovi z lopaty – jak si někdo na světě může dovolit něco takového slíbit? A mimochodem, už jste takový slib někdy slyšeli od jakéhokoli lékaře? Tohle vám přece žádný rozumný člověk nemůže slíbit, neboť na Boží mlýny je každá naše věda, ať hrubohmotná nebo jemnohmotná, úplně krátká.
Další věc – vysazování léků. Žádný léčitel nemá právo chtít po pacientovi, aby vysadil své léky. Pokud berete něco na tlak, tak vám toto zobání nemůže odebrat ani lékař např. ORL, maximálně pečlivě zhodnotí interakci léků a podle toho rozhodne, co dál. Může se alternativně pracovat na takovém zlepšení stavu, aby se daly dávky chemických léků postupně snížit, ale nikdy by při tom neměly chybět lékařské kontrolní testy a pečlivé zhodnocování stavu.
Pochopitelně je důležité zachovat si pokud možno zdravý rozum i v případě, že se řítím do nějakého velkého zdravotního průšvihu (míněno choroby), a mít jasno v tom, co chci. Zda se chci uzdravit nebo zda budu zkoušet více či méně pochybné způsoby, protože mám pocit, že už jiná možnost stejně není. Zachování zdravého rozumu platí nejen pro nemocného, ale i pro léčícího. Takže když vidím, že se pacientovi daří den ode dne hůř a hůř a odchází mi před očima, je už dost pozdě na to, říct mu „sorry jako, ale něco jsme prošvihli“. Lékaři spolu běžně jsou schopni konzultovat své postupy v případu, léčitelům by to též nemělo činit potíže (může to ovšem drhnout ve vztahu lékař x léčitel, a to také díky podpoře takových článků, o jakých je řeč).
A snad poslední bod, který též se zdravým rozumem úzce souvisí, a to je léčebná metoda. Jsou jich spousty a každá funguje jinak. Pokud nemocnému léčitel není schopen vysvětlit, jak funguje ta jeho, měl by být hledající na pozoru. Jestliže už po nějaké době nemoci váží dvacet kilo i s postelí a dál hubne, je hladovka dost nesmysl, nezdá se vám?
U lékaře nebo v nemocnici je už dnes taky běžné, že se pacient dozví, co ho před, při a po zákroku čeká, a když je to možné, může si k tomu i říct své. Stejně tak i u léčitele má výsadní právo dozvědět se, jak bude léčba probíhat a co může očekávat.
Z výše zmíněného článku nebylo jasné, jestli něco ze zde napsaného bylo splněno. Redaktoři se jednoduše chytili možnosti zaplnit místo v novinách senzací, která jitří emoce. Jak je z mé reakce patrné, tak se jim to povedlo. Přesto bych ale očekávala, že když už v nej… českém plátku otisknou pohled na událost ze strany A, měli by uvést aspoň pár slov i o straně B. Ani já nechci házet všechny novináře do jednoho pytle a jsem přesvědčená, že stejně jako jsou dobří a špatní léčitelé, existují i tací žurnalisté, kteří dokážou a mají odvahu psát objektivně a odkrývat pravdu ze všech možných stran.