1. února 2024
Pane, Tys mi ze života vzal všechno, co mi odebíralo sílu průběžně. Nechal jsi mě procitnout k radostem z toho úplně obyčejného, co se každý den děje. Dovolil jsi mi v tom zesílit. Plně prožívat štěstí při obyčejnostech – abych měla sílu na překročení těch obrovských louží plných bláta, mezi kterými teď jsem.
Hroutí se mi všechny mé dosavadní představy, ideály, úmysly. Je velmi náročné udržet si úctu k někomu, kdo zklamal. Některé mé činy se mi vrací snad třistanásobně… Ale taky si uvědomuju, že jsem leckdy místo správného respektu pociťovala strach. Že to, co se stalo dřív, ukázalo nyní pravou podstatu některých vztahů. A všechno mě to zase vrací k sobě samé, do mého nitra a k Tobě.
Myslela jsem si, že dokážu být součástí fungující rodiny, i když jsem přišla z trosek té své vlastní. Myslela jsem si, že takovou rodinu zvládnu taky vybudovat, a že bude dál fungovat v souhře a pospolitosti. Dnes vidím, že ač mám syna už dospělého, stále přešlapuju u startovní čáry. Velmi dobře vím, že sliby = chyby. Ani naše děti to nemají a nebudou mít snadné. Přesto pořád věřím, že se to prokletí z minulosti podaří jednou zvrátit.
Pane, prosím, pomoz v tom nám i budoucím. Prosím Tě o sílu, ať z téhle transformace vyjdeme zase silnější a lepší. A děkuji Ti, že mi otevíráš oči.
Náměty na podtitul tohoto článku:
Nikdy se realita nelišila od mých představ víc.
Co napadá tonoucího v bahně, když se na moment odrazí a vynoří, aby se nadechl.
Chci být jako Ježíš. Musím tím projít, protože on sám doplatil ještě víc.
Mám nárok cítit se tak blbě, jak se cítím. Ježíš se v soudný den taky modlil ke svému Otci s prosbou, pokud je to jeho vůle, ať z něj sejme to břímě.
Kdo by chtěl vědět víc, o co kráčí, jsem momentálně ve velkém srabu. Začalo to ztrátou práce loni v červnu, pokračuje to nepříliš pozitivním děním v rodině, do toho nám dělá další vrásky počasí (o Vánocích neustálá hrozba povodní), a já už nějak přestávám mít na to všechno sílu. Nechávám se jenom zmítat proudy událostí a říkám si, jestli to vlastně vůbec někdy skončí. Ve strachu čekám, co ještě přijde. Zažila jsem v životě už tolik zklamání, ale na tohle zatím nic nemá. Mám problém věnovat se věcem, které by mi mohly teoreticky pomoct, protože jsem prostě ze všeho úplně na sračku. Nejsem daleko od myšlenek, jestli to všechno neskončit. Ano, sobectví, ale v tomhle oslabení na mě můžou všechna negativa. Udolává mě Andělčina věčná rýma.
Tohle je pravý opak výše napsaných řádků. Jsou až ze dna té bažiny, ve které se motám a nevím, jestli jsem víc dole nebo nahoře. Ještě včera odpoledne to vypadalo, že se z toho pomalu vyhrabávám, a pak přišla další rána přímo do srdce…zpráva o události, která se sice stala už loni na podzim, ale nikdo se o ní slůvkem nezmínil, přestože jsem přesvědčená, že se nás dost týká. Nebudu to rozmazávat veřejně, zájemcům můžu popovídat osobně, každopádně to bolí, bolí, bolí…
Momentálně, ve chvíli, kdy publikuji tento článek, se zdá, že se probouzím do chuti to zvládnout. Ale vyhráno zdaleka není. Vždycky, když se nad hladinou začnu rozhlížet, mě zase klepne do hlavy nějaká blbost, o které se mi může jen zdát, nejzbytečnější hovadina. Jenže člověku ve srabu stačí málo, znáte to. Naštěstí se najdou lidi, kteří vás „neutěší“ instantními kecy typu „už teď na tebe někde čeká lepší práce“ (já vím, že jo), „už je dospělej, to je normální, musíš se s tím smířit a nechat ho jít“ (já vím, že jo), „každý má nárok rozhodovat si o svých věcech a nikomu se nemusí svěřovat“ já doprčic vím, že jo – myslíte si, že jsem dnešní? Ale naopak – nachází se lidi, kteří, aniž by věděli, co se děje, řeknou, že je třeba brát lásku taky pro sebe, když jsem úplně vycucaná, ano, že je třeba být víc v pohodě, abychom mohli rozdávat druhým a že pro Boha je každý stejně důležitý.
Otec Petr Beneš ve svých promluvách zmiňuje, že je dobré psát si deník, abychom případně v budoucnu věděli, jaké přízraky jsme už zvládli. To jsem četla i loni na Noci kostelů, aniž bych asi dokázala jeho slova tehdy docenit (i když už toho mám za sebou nemálo a zápisků jsem si v životě pořídila celkem dost). Myslím, že tenhle článeček bude jedním z milníků, ke kterému se budu pro inspiraci vracet, pokud to všechno ve zdraví přežiju. Nikdy jsem nepatřila k těm, co by si každému na potkání stěžovali, jak je všechno na ho…, nechali se politovat a stejně si dál jeli svou, že je všechno pořád stejné, když pro to nic neudělali. Vždycky se mi podařilo ze všeho se oklepat, vstát, rozejít se a kráčet dál. Teď mi to připadá jako ohromný a možná už těžko zvládnutelný výkon. Mám pocit, že patřím k vynechané generaci, která nemá nárok pomoci světu, aby byl lepší, a mít své vlastní hezké teplíčko domova na tom světě, ale už mi skrz to prosvítají myšlenky, že to je vlastně naše věc, jak si život zařídíme, že sice kolem zuří sopky lidské nenávisti, bezohlednosti a zloby, ale i v tom se musí dát fungovat a jít za světlem, které nás k sobě volá. Víte, to světlo, to je pro mě teď to hlavní. Táhne mě za sebou, pořád ho vidím, a vím, že k sobě přitahuje nás všechny. Je na každém, jestli ho bude přehlížet nebo následovat…