Upozornění: Tyhle řádky jsou určené silným povahám. Jsou určené pro hledající, ne pro čekající.
Tento text se stránkami souvisí jen částečně. Nechci z nich dělat úplně čistě jen svůj blog, proto budu zatím pokračování článků o této tématice přidávat vždy pod předchozí texty v tomto jednom článku. Pro novinky tedy, prosím, rolujte až dolů.
11. 4. 2021
Můžu snad už upřímně říct, že už je mi fajn. Ale bylo to peklo. „Konečně“ vím, jaké to je, ztratit půdu pod nohama. Ten pocit, že je všechno úplně v prdeli, že se s každým krokem jen boříš hlouběji do slizkých sraček, které jsou všude kolem. A světlo nikde. Jen tma, déšť, bláto, zima. A ty jen přemýšlíš, jak to skončíš. Co napíšeš na rozloučenou, co mají udělat s našimi koňmi. Nevidíš před sebe ani na krok a nemáš ani sílu nějaký udělat.
Do tohohle stavu mě definitivně dostalo rozhodnutí o lockdownu. Do té doby jsem to „nějak“ zvládala, i když poslední dobou už ne moc valně. A v tomto mém osobním humusu mi něco došlo. Když jsem načerpala dost síly, abych to unesla, uvědomila jsem si, že bojuju marný boj. Že tady se vlastně vůbec nedá bojovat. Že už nikoho nemůžu přesvědčit o něčem jiném, než o čem je přesvědčen on sám. Na to to trvá moc dlouho. Příliš dlouho.
Hlavně jsem potřebovala a potřebuju postavit na nohy sama sebe. Přestat bědovat, že mě několik podpisů na pár papírech kdesi u nejdůležitějšího stolu naší republiky dostalo téměř na nulu. A přestat čekat, že se to jednou (brzy) zase vrátí zpátky. Nevěřím na dotace, nevěřím na kompenzace, nevěřím, že za mě někdo zařídí, aby bylo líp. Kašlu na všechny příkazy, zákazy, omezení. Zjišťuji, že největším omezením pro mě jsem já sama. A kdesi v hloubi zabudované modely jednání ve smyslu „seď v koutě a čekej, až si tě tam někdo všimne“. Usměrňovačky typu „nejsi dost dobrá, jsou jiní lepší, povolanější, přenech to jim“. Ale já chci vědět, že jsem taky dobrá, chci se se sebou mít dobře. Chci podávat pomocnou ruku – tam, kde o to mají zájem, kde to bude k užitku.
A teď, po velmi osobní zkušenosti s depresí těžkého kalibru, necelé dva měsíce poté už „jen“ s těžkými bolestmi zad, která jsou spolehlivým indikátorem mé psychiky, už zase dokážu být k dispozici všem, kteří chtějí přestat věřit na dobro strachu. Věřit, že až se změní něco okolo, bude jim věnován onen pocit, že se daří lépe. Ne. Ta změna musí přijít zevnitř každého z nás. A aby k ní mohlo dojít, je ze všeho nejdřív potřeba připustit si tu možnost a stát se k tomu ochotným. Jak kdysi kdosi prohlásil – bez vás (nás, mě) to nepůjde…
- 5.
Je to určitě víc než měsíc a já konečně usedám opět k psaní. Spíš tedy ulehám, protože přes den se toho semlelo dnes moc. Jsem šťastná – opět mám chuť psát! Cítím i vděk za to, že mám téma, byť se to asi mnohým nebude dobře číst.
O tom, kde jsem se ocitla na začátku března, už jsem napsala (http://zakavskalecitelka.cz/osobni-zpoved/ ). Nějak jsem se z toho vyškrábala, postavila se na nohy, jen ta záda hodně zlobila. A tak jsem se přes zákaz vypravila přes okresy na úlevnou masáž. Kromě klasického zakřivení mi páteř na dvou místech vybočuje mírně do strany, a to jedno místo je hodně bolavé. Jde to až do ruky, mívám problémy s jemnou motorikou, bolesti obtěžují. A masáže mi už dlouho pomáhají.
Absolvovala jsem dvě po čtrnácti dnech a to největší vybočení se podařilo vrátit do takového stavu, kdy to vůbec nebolelo. Celá radostná jsem přijela na další masáž a těšila se, že procedura pomůže svaly ještě více uvolnit. Jenže…
Do večera jsem měla pocit, jako by mě každou hodinu někdo zmlátil. Nemívám to tak intenzivně, ale třeba je to ještě dozvuk minulého…ten den jsem jen odpočívala a ten druhý taky, protože jsem byla úplně vyřízená. Asi kdybych chtěla, tak fyzicky zvládnu vše, ale mně se TAK nechtělo! Co se budu snažit, když je všechno furt stejný…pořád dokola. A k čemu to vlastně je…život běží, ať se činím nebo flákám…nic mě nebaví…nic se mi nechce…ani tvořit…ani psát…ani s dcerou si hrát…mi tak probíhalo hlavou. Divný. Knížky čekají na přečtení! Nezájem. Koně potřebují pracovat, tráva posekat, překážky natřít, zahrádka upravit…nezájem. Dcerka si chce povídat a pomazlit se…nezájem. Nezájem! Slyšíte to? Je to vůbec možný? Nezájem o naše krásné dítě???
Jen tak, aby se neřeklo, udělám občas, co je třeba, ale rozhodně se nepřetrhnu. Na koně kašlu. Těším se jen na to, až večer usnu a budu spát bezesným a neposilujícím spánkem. Přinese aspoň úlevu od toho bezsmyslového bytí.
Jdeme na procházku kolem rozkvetlých stromů. Jsou jistě krásné, ale já se nenadchnu. Že nemám u sebe na tu krásu foťák, je mi letos absolutně jedno…odkládám všechny věci, i ty důležité. Nevím vůbec na kdy. Pokud by to nebylo rouhání, řekla bych, že ani víkendová povodeň se mnou příliš nezacloumala. Každou chvíli prší a to mě jen utvrzuje v tom, že nemá cenu pouštět se do větších akcí. Stejně bychom s Andělkou zmokly…
Po víkendu záda téměř bez bolesti, ještě ale radši domlouvám návštěvu masérky. A pořád se cítím, jako kdybych byla od ostatního světa oddělena sklem. Jako kdyby to, co se děje kolem mě, se dělo úplně mimo mě. Jako kdybych byla ve svém vlastním světě uvnitř toho reálného. Bez kontaktu. Odpojená. Často se mi točí hlava. A pobolívá. Jako kdyby na ni shora něco tlačilo a mozek se rozpínal do stran. Některý den se přidává i žaludeční těžkost, plnost. Nejsem schopna vymyslet, co vařit. Na nic nemám chuť. Držím si naději, že po masáži už to bude lepší a ze všeho pořád viním svá bolavá záda.
Lepší to nebylo. Ani v těhotenství jsem necítila takovou slabost, a že mi bylo opravdu blbě. Ne po fyzické stránce, to bych asi dokázala ledacos, ale chyběl tam impuls něco začít. Vůbec na nějakou činnost pomyslet. Jako by neměl ani odkud vyjít. Nebo i vyšel, ale odrazil se o tu skleněnou stěnu zase pryč.
Den poté jsem šla po výběhu a jak jdu, dívám se, najednou jako by se mé kroky rozdvojily…na chviličku…říkám si „tady jdeš!“ a zase se to srovnalo. Hlava se mi ale točí, uvažuju, jestli nemám záda víc v nepořádku, než si myslím.
O dva dny později mám skokový trénink. Absolvuji ho naprosto bez emocí, vůbec si neužívám radost z ježdění, ale nedostavuje se ani obvyklá sebekritika, prostě NIC. Tak takový je život po čtyřicítce? Nic moc.
K večeru si pročítám odkaz od přítelkyně na nějaké informace k současnému dění okolo očkování. A jsem úplně u vytržení. Tohle jsem přesně já! To je můj stav! Ale vždyť přece nejsem očkovaná a ani náhodou o tom neuvažuju…a těmhle věcem nevěřím. Ano, podle mě je tahle vakcína extra svinstvo, ale změny osobnosti…změny v ženském cyklu…to je snad moc, ne?
Čtu dál. A v lecčem se poznávám. Tak je to nejspíš přece tak…pořád se zdráhám uvěřit. Ale začínám cítit. Cítím lítost. Velkou lítost. A brečím. Po dlouhé době…moje masérka se totiž nechala naočkovat. A já byla oslabená březnovým kolapsem. Rána se ještě nezacelila a informace prošla…Kde jsi, duše moje? Celou dobu jsem přehlížela, že jsem s tebou ztratila kontakt! Bože, kde je moje duše? Prosím, ukaž mi k ní cestu…její ztráta bolí víc než záda…pár let jsem učila jiné, jak najít cestu k duši a teď jsem sama zabloudila.
Den pomalu ubíhal. Dala jsem si vše dohromady, prosila Boha, aby mi ukázal cestu. Před svou odpolední směnou jsem si pustila trochu Mika Oldfielda, lehla na zem a meditovala. Přinutila jsem se k tomu! Protože mě cosi vedlo k tomu nic nedělat. Ležím a všechno se se mnou točí. Jen to pozoruji, nezasahuji, vnímám hudbu. Vnímám! Ne jen poslouchám, ale v n í m á m! A cítím, jak praská sklo. Ještě si chvilku něco pročítám a v tom mě to praští do očí:
To je obraz mého bytí posledních dní. Teď to do sebe všechno zapadlo. Hodnou chvíli na to hledím a už mám úplně jasno. Po nějaké době jsem dovolila všemu projít a přijala jsem věci tak, jak jsou. A nechala to plavat. S elánem jsem natočila práci, s potěšením odjezdila. U koní mi nebylo nijak, jako dosud, ale bylo mi dobře, hezky. Doma jsme byli ještě na dvoře, večer jsme se sešli i se synem, popovídali, najedli se. To už je zase život. Najednou jsem měla chuť všechny obejmout. Moje duše…je tady! Zase ji cítím. Zase cítím! Jsem opět spojená se sebou i se světem. Vnímám vřelost, která se dere z mého srdce, jako když koně vypouštíme po dlouhém čekání po povodni ze stáje na pastvinu. Je to TAKOVÁ NÁDHERA! Bože, děkuji Ti!
Zdroj obrázku: FB Reality Tvoření
- 7.
Tématu nastíněnému v předešlém psaní se poměrně poslední dobou snažím vyhýbat. Přesto to tak úplně nejde. Od své poslední nepříjemné zkušenosti uvažuju nad tím, jak zvládat kontakt s očkovanými, protože je to v dnešní době nutnost. Přibývají jako houby po dešti (no, letos asi víc než houby po dešti) a je to tak stále bližší.
Upustila jsem od jakýchkoli snah vysílat do svého okolí zprávy, že nechat se očkovat z jiných než zdravotních důvodů je zcestné. Velmi mě vysilovaly, a i přesto, že se této „osvětě“ již nevěnuji, cítím poslední dobou jakýsi „nevysvětlitelný“ smutek. Moc bych si přála, aby na zprávy psané zdravým rozumem zareagoval aspoň jediný člověk a řekl: „Máš pravdu, je to blbost, kašlu na to“. Na druhou stranu to ale zase můžu vnímat jako ocenění své snahy zvenčí a motor pro snahu další, která bude vyčerpávat ještě víc. A já přece vím, že nežiju pro ostatní, nežiju pro jejich záchranu, ale žiju pro sebe.
Cítím, že teď nejsem ukotvená sama v sobě, přestože toto už jsem měla dobře osvojené z praxe Atlantské školy. Pořád jako by se ve mně pralo Já, které chce pomáhat a léčit, a Já, které chce ten čas pro sebe, co se ho teď tak málo dostává. Ano, samozřejmě vím, že volba vakcinace je volba každého jednotlivce, teď se snažím jen uchopit ten svůj divný smutek a pocity bezvýznamnosti téměř jakýchkoli aktivit. Když to tak vezmu, tak největší význam pro mě opravdu má, kromě společného bytí s dcerkou, práce doma, venku, u koní. Léčebné směry teď nestuduji. Skoro mi to přijde zase jako plýtvání energií ven. Ale měla bych si uvědomit, že jsem je studovala hlavně pro sebe, protože mě to bavilo, duchovně pozvedalo a pomáhalo zesilovat takový ten příjemný sebepocit. Asi bude pro mě na čase, začít se zase tomuto pěstění srdce více věnovat.
Dr. Hawkins říká, že smutek je hřbitovem života. Řekla bych, že se to dá vypozorovat i v dnešní době. Jsme pohřbeni za maskami, bez testu radši nevylezeme a pokud máme vakcínu, čekáme, až uplyne ona zázračná doba, kdy pak budeme moct dělat všechno. Dokud to tak nebude, jsme smutní všichni. A provází nás strach, co když přece jen budeme pozitivní, co když i přes očkování onemocníme, co ty nové mutace, kterými si virus chce podmanit očkováním „posílenou“ imunitu…? Ani strach není zdravý, stejně jako smutek, pokud zůstává trvale. A to se už dnes potvrzuje v psychologických a psychiatrických ordinacích, kam dochází stále víc a víc lidí.
No a teď co se mnou? Můj strach nepramení ani z jedné v předchozím odstavci nastíněných otázek. Myslím si, že do sebe pořád ještě stahuji hodně emocí z okolí, takových těch globálních, které právě teď vládnou světem. Tak jako věřím, že už bych dokázala ustát i osobní kontakt s očkovaným (můj smutek bývá silnější, když s ním trávím delší dobu), věřím, že se vyhrabu i z tohoto. Oproti zážitku popsaném v předchozím článku to už „nic“ není, jen to zatím pořád trvá. Asi se snažím příliš milovat bližní své jako sebe samu. Takže jakkoli nejsem úplně stavěná na hledání a vytváření hranic, nejspíš to v této době bude pro mě nutné. A snad se zase vše nějak stabilizuje, navykneme novému životu a bude zase dobře.