9. března 2024
Nejlepší témata na psaní jsou ta, která mi hází sám život. A že jich je poslední dobou požehnaně. Původně jsem se chtěla rozepsat na téma svého zázračného uzdravení, ale o tom asi až později. Teď mé šedé buňky zaujalo něco trochu jiného.
Začnu třeba tím, že každý máme nějaký pohled na výchovu dětí. Je to částečně dané tím, jak jsme sami vyrostli, částečně pak tím, co už jako dospívající slyšíme, pozorujeme, čteme. Dneska je těch směrů, že bychom je nespočítali. Ale nechci tento článeček věnovat popisu, kterak jsem ke své vlastní metodě výchovy došla. Nic není konečné, a tak i mé názory se neustále mění. Přiznávám, že největší změna přišla s narozením dcery. Vše, co jsem dosud považovala téměř za mantru, za správné a dobré, jsem musela během krátké doby zahodit nebo velmi přehodnotit, abych byla schopná s tím malým tvorečkem fungovat. Andělka se narodila se silnou osobností, která se nenechá jen tak umlátit, ulhat, uvysvětlovat. To své si hodlala vybrečet až úplně do morku kostí. Bylo to moc těžké období a vůbec neodpovídalo těm představám, které jsem si jako těhotná malovala.
Tohle rozčarování ale do mého života přineslo neskutečnou dávku tolerance, která mi chyběla a mnohdy ještě hodně chybí. Pořád se mám co učit, dnes už to přijímám o mnoho radši, i když přiznávám, že každý její řev mě okamžitě nakopává k nejblbějším reakcím a myšlenkám, které znám. Co vyroste z Andělky, to zatím říct nemůžeme, i když tušit už se to trochu dá. Pak ale vidím jinou mámu, která má už patnáctiletého jinocha. Tento hoch, kromě toho, že chodí do školy, ovládá trumpetu sólově i v souboru, je skautem, ministruje, jezdí po táborech, vzdělávacích akcích a v neposlední řadě si chodí povídat se seniory, kteří jsou sami, a každá drobná chvilka společnosti jim přijde vhod. Pozoruhodné, že?
A víte, co mi k tomu napsala jeho maminka? Že má pocit, že si ho Bůh vychovává sám a ona jen statuje. To mi přijde úplně úžasné. Ona přesně vystihla nejlepší ideál rodičovské role! Za mě je totiž nejlepší výchovou děti vést, ukazovat jim, motivovat je k tomu být dobré, dát jim ochutnat pocit, jaké to je, když pro někoho něco uděláte, a ten někdo z toho má radost. Myslím, že to je ta nejlepší výplata na světě, kterou za to můžeme dostat.
Ne vždy je to jednoduché. Na cestě k dobrému dospělému člověku čeká spousta nástrah, lákadel, svodů a zdánlivě dobrých cest, které jsou ale až příliš jednoduché na to, aby se jejich výsledek dal brát vážně. Je snadné nechat se svést sledováním problémů druhých a hlavně jejich řešením, diskutováním nad nimi. Pak snadno začneme přehlížet sami sebe, své potřeby, potřeby svých dětí, svých mužů, a je na světě problém. Začne stěžování, jak není čas na sebe, jak nic nezvládáme, jak se ze všeho hroutíme, hledání cesty, kudy z toho ven, a nalítávání různým směrům slibujícím zázraky. Přestáváme vnímat sebe, potřeby svého těla, signály své duše. A tohle přesně se mi snažila říct před lety Ivana na kurzech spirituální psychologie, když na mě se smíchem vybafla:“ Kašli na druhé, vnímej sebe!“
Závěrem se chci vrátit k naší Andělce. Ráno jsme spolu seděly na židli, a ona z ničeho nic řekla: “Ty jsi nejlepší maminka pro mě. Jak to, že jsem se dostala zrovna k tobě?“ Co byste na to chtěli říct jiného, než to, že každý má asi své rodiče a blízké z nějakého důvodu. Mají se spolu něco naučit, něčeho dosáhnout, nějak „vyrůst“, vyvinout se. Každý se dostane k tomu, koho potřebuje. A když se na to podívám trochu z nadhledu, tak to tak je nejen u nás, u výše zmíněného Pavla a jeho rodiny, ale i u ostatních, ať se známe nebo ne. Pokud to půjde, chtěla bych svým dětem taky být dobrým průvodcem jejich vyrůstání do smysluplného a dobrého života.