Rozpolcenost

26. 2. 2023
Dnes mě napadá slovo „rozpolcenost“. Vrátili jsme se s Davídkem z plzeňské katedrály, kde jsme byli přijati za čekatele křtu. Tu rozpolcenost, prosím, vnímejme v pozitivním slova smyslu. Vysvětlím: o křtu uvažuji asi třicet let svého života, chvíli víc, chvíli míň. Loni jsem ještě pochybovala, jak jsem ale vrostla do našeho společenství, pochybnosti ustaly. Dnes jsem viděla fakt „velký“ svět. O úmyslu křtu jsem nezačala pochybovat. Jen jsem si chvílemi říkala, co je vlastně víc, ta atmosféra, úmysl mše svaté a nás všech čekatelů křtu, nebo ta úžasná varhanní hudba, zvuky nástroje stejného tvůrce, od kterého nástroj ovládám i já? Mohutnost prostoru, nesoucí se echo to všechno ještě umocnily. Oba proudy se asi přirozeně scelí, takže z toho nakonec vlastně vznikne jednota.
Stejně tak církev je jednota, všichni křesťané by měli žít a fungovat v jednotě a nakonec i „věřící“ a „nevěřící“ v jednom světě nějak jsou na stejné vlně. I když každý z nich vnímá hodnoty trochu jinak, což ale myslím, že je i mezi jednotlivými křesťany, každý to vidí z úrovně, na které se momentálně nachází.
A jak do toho tedy zapadám já? Mohlo by se zdát, že bych chtěla lidem otevírat uši svou hudbou. Na to si možná až tak úplně netroufám, ale otevřít oči možná časem dokážu. Vždyť i mně se za poslední rok tak rozšířilo zorné pole, že bych tomu loni ani nevěřila. Cítím, vnímám, žiju to, uvědomuju si, pouštím nepotřebné a zaměřuju se na důležité. A sílí ve mně pocit, že jsem tohle všechno v sobě měla odjakživa, jen teď se to definitivně probudilo. Věřím, že i spousta jiných lidí to v sobě tak má, jen třeba tolik nevidí nebo pro další věci nestíhá vnímat. Jsem vděčná, že můžu „vyrůstat“ ve vesnickém prostředí, kde se mluví tak nějak prostějším, obyčejnějším jazykem, snadno pochopitelným. Když jsem začala chodit do kostela, tak jsem evangelium a jeho výklad úplně hltala. I dnes se snažím být pozorná a občas si i zapisuji. Přiznám se, že od té doby, co se angažuji jako varhanice, s tím mám trochu občas problémy, protože se ještě soustředím na hraní, přípravu a přemáhání trémy, která mě zatím nijak zásadně neopouští. To je ta moje další rozpolcenost, která mi dnes přichází na mysl. Ale zase se to dá přelít do jednoty, protože dobré Boží slovo a dobrá Boží hudba se nemohou jinak, než doplňovat.
Chtěla bych být světlem všem váhajícím, všem těm, kteří se bojí či stydí vstoupit do kostela, mluvit o otázkách víry. Víra není jen věcí zásad a dogmat (i když v opravdu velkém společenství nějaká přirozená pravidla nutná jsou), víra je hlavně mé vnitřní přesvědčení, mé vnitřní směřování, které mi nikdo nemůže přikázat, ale může ho pomoct nasměrovat víc ke světlu. Dojít tam ale musí každý sám.