Sebeúcta je jádro naší osobnosti. Není to ale totéž, co sebevědomí. Zatímco sebevědomí se týká spíše toho, jací jsme vzhledem k ostatním (vzhledu, inteligence, výkonů, dalo by se připodobnit k egu), sebeúcta se vztahuje spíše k tomu, kdo jsme, jakou máme hodnotu jako lidé. Znamená také vážit si sám sebe, mít se rád, pocit „můžu být šťastný/á“.

Trefné je shrnutí, že sebevědomí dáváme najevo spíš navenek, kdežto sebeúcta je zaměřená dovnitř. Mít dobré sebevědomí není nic špatného, pro úspěch, štěstí, vztahy a překonávání obtížných situací je ale mnohem důležitější dobrá sebeúcta.

Rozvoj sebeúcty můžeme vhodně podpořit jako rodiče u dětí. Budou-li se cítit bez lásky, bezmocné, neschopné a špatné, přílišnou sebeúctou nejspíš oplývat nebudou. Naopak dojde k rozvoji nezdravého sebevědomí a s ním spojených vzorců chování. Je potřeba dosáhnout nepodmíněného základního sebepřijetí – tím ovšem není přijímání sama sebe pouze za splnění určitých podmínek nebo odvozování vlastní hodnoty podle srovnání s druhými lidmi. Bytost s dobrou sebeúctou dokáže lépe respektovat a oceňovat ostatní.

Zdroj: Respektovat a být respektován, kolektiv autorů, www.respektovat.com