Vděk

17. 4. 2023
Můj tchán má v dílně pověšenou cedulku s textem: Od té doby, co vynalezli peníze, mně nemusíte děkovat. A můj táta se zase kamarádí s čerty. Ptáte se, jak to souvisí?
Týden po našem křtu, kde byli oba dva přítomni, mi táta poslal zprávu, že to bylo nezapomenutelné a že se cítí stále prozářen tím zážitkem. Což je velmi trefné, taky to tak vnímám a uchovávám v paměti a v srdci. Jenže den po této zprávě mi volal, že hledá nějaké dokumenty, nemůže je najít, jestli náhodou nejsou u mě, a hned, že mu to tam čert někam schovává. Co mi z toho dnes vyplynulo? Zase jsem se trochu vrátila do dětství. Co bylo dobře, v pořádku, to prostě bylo. Ale když vyvstala nějaká chyba, hned na ni bylo ukázáno, probíráno, moralizováno. A on vlastně ten samý vzorec používá i v celém životě. Je určitě spousta věcí, které se podařily, které stojí za to si připomínat a vzpomínat na ně. Být za ně VDĚČný. A jo, to jsme si třeba dřív i volali, že se podařil úspěch na motokrosových závodech, které dlouhé roky jezdil, jak to probíhalo, že to bylo napínavé, a nakonec přišlo zadostiučinění v podobě poháru. Jenže to byla výjimečná událost. Hledání nějakého dokumentu, úklid v domě, potřeba něco sehnat, zaplatit faktury, to vše je naproti tomu na denním pořádku. A tak se to taky o něco častěji může nedařit. A hned jsou čerti na scéně.
Já se teď pořád ještě učím ráno poDĚKovat Bohu za nový den a večer mu opět poDĚKovat za to, co jsem mohla prožít. Že tam byla pozitiva i negativa, ale vše se děje z určitého důvodu, záměru, který s námi vyšší moc má. Ovšem ten pocit VDĚČnosti je obrovský. To štěstí, že se ráno probudíme, můžeme něco dělat a že si večer zase můžeme jít lehnout k odpočinku, přece nemají všichni na světě. Tak proč za to nepoděkovat? A už vnímáte ten společný kořen slova? VDĚK…Nakonec můžu být vDĚČná i za to, co jsem neudělala zrovna dobře, protože nemusím podléhat sebemrskačství a pořád si to připomínat, ale poučit se z toho a příště se snažit to udělat lépe. O to přece jde například i při přijetí svátosti smíření.
Bylo by pro tátu dobré, přebít ty čerty vděkem. Neházet zodpovědnosti na někoho jiného. Nezaměřovat se na temnotu, ale na světlo. Potřeboval by ho asi milionkrát víc, než má. Jenže každému svítí jeho světlo z něj samého, ze srdce, samo to nepřijde. Spousta z nás si ho ale nevšímá, bere ho jako samozřejmost. A spousta lidí to tak má čím dál víc taky i díky přístupu, že za všechno se dá přece zaplatit, tak co bychom DĚKovali. Každopádně už jen to, že se přimějeme spíše VDĚČit za to pozitivní na úkor nadávání a hrabání se v negativech, situaci velmi pomůže. Sama jsem to zažila. Vím, že je spousta lidí, kteří měli daleko horší osud, kteří stáli třeba jen krok od úplného konce, přesto to nevzdali, něco v nich je vzalo za ruku a oni jdou za lepšími zítřky dál. O to tu kráčí. Nenechat se propadnout hluboko do deprese, že život za nic nestojí a lépe už nebude. Ale vzít to, jak to je, zvednout hlavu k tomu, co se podařilo, byť to pro někoho může být třeba jen umyté nádobí nebo vyčištěné boty, a DĚKovat. Že to můžeme dělat, že tu můžeme být, že prostě můžeme…
Za spoustu věcí můžeme zaplatit a je to tak dobře. Potřebujeme se něčím živit a šatit, to něco si většinou musíme za něco koupit. Ale i za ten proces, že nám někdo za něco zaplatí nebo naopak my můžeme zaplatit za tu naši hmotnou potřebu, je přirozené upřímně poDĚKovat. Protože ani to přece nemusí být v našem životě úplně samozřejmé. Takže i přesto, že vynalezli peníze, DĚKujme a vDĚČme, jak to jenom jde.