Po deseti letech na „místě činu“

20. srpna 2025

Je pondělí ráno, vstávám a dělám si kafe. Jako každý den. V hlavě mi už od včerejška rotuje jedna jediná myšlenka. Pojedeme do Sudet? Včera jsme se se zbytkem naší rodiny tak nějak shodli, že bychom s Andělkou ještě my dvě mohly vyrazit. Počasí přeje a máme před sebou ještě čtrnáct dní prázdnin, tak bychom to mohly využít. No jo, ale pod stan…není ještě maličká? Přece jen Davídkovi bylo deset v době naší první Signálky, a je to kluk…uvidíme, až se Andi vzbudí. To se stalo za chvilku, na mou otázku, zda pojedeme, odpovídá: „No jasně, že jo!“, a to už na nic nečekám, jdu vyndat ze skříně krosnu a házím do ní stan, spacáky, hledám karimatky. Vždyť se přece tak moc těším! Balení nebylo dlouhé, Andělka si taky do krosničky dala pár panenek, aby měla zábavu do auta a na večer, naskládaly jsme to do auta a udělaly první fotku. Kdyžtak se můžeme vrátit večer, kdyby něco. Máme dvě varianty, spaní ve stanu nebo v autě. Už mě zase trochu hlodá pochybnost. Ale těšení je silnější, sedám za volant, startuju a s prvním sešlápnutím plynu za sebou nechávám šestinásobné kokrhání sousedčiných kokrhalů, umyté nádobí v myčce i úřadování stran počátku mého působení jako OBZP. Však ono to všechno ten den a půl počká. Jedeme na Starou Knížecí Huť s cílem přespat u zaniklé obce Jedlina, tak jako jsme tam spali s Davídkem před deseti lety, když jsme projížděli trasu Signálky na kolech.

Autíčko si spokojeně přede a ani necukne. Aby taky ne, když jsme do jeho ozdravení už nasypali několik desítek tisíc. Tak se hravě dostáváme do Tachova:

„A teď pozor, na kruháči musíme jet až na poslední sjezd, na Studánku,“ povídám si napůl pro sebe a na půl Andělce, aby věděla, ve které fázi cesty se nacházíme. Musím ale přiznat, že když jsme se ocitly po pár kilometrech na křižovatce v lese před ukazateli Hošťka a Rozvadov, byla jsem mimo obraz i já. Ani jedna obec se na naší trase neměla nacházet. Zastavuji na zastávce autobusu (s naším sedmimístným vozem se dá autobus dělat snadno), koukám do telefonu na mapu a – no jo, začátek byl dobře, ale pak jsem odbočila na Dlouhý Újezd a nějak mi nepřišlo, že Studánka se vlastně ještě nekonala. Tak zpět pro jistotu až do Tachova, tady člověk nikdy neví, kdy dojede někomu do dvora nebo na jiný konec silnice. Tam už se cedulí Studánka držím zuby nehty, ale kdybych ji nezahlédla na té druhé křižovatce z vedlejšího příjezdu, kdo ví, kam bychom dojely tentokrát. Ale dojely jsme do Studánky, a pak už to šlo samo. Písařova Vesce, Lesná a dloooooouhá cesta lesem do Staré Knížecí Huti. Parking volíme u kolegů turistů s bicykly na kraji velkého překladiště dřeva, zřejmě je to zaběhlá praxe. A po lehkém posílení na cestu vycházíme.

Jdeme po trase naučné stezky o sklářství a jednotlivá zastavení poskytují příjemnou příležitost k odpočinku, sem tam i k různým dalším aktivitám, jak bude vidět na fotkách. Pro mě je třeba hodně zajímavý „moderní“ vzhled této bývalé roty, a tak se na infodesce dočítám, že původně stála ve Stoupě, ale pro obtížnější přístup ji tam zbourali i se vším, co tam do té doby stálo, a tady na Knížecí Huti ji postavili až v roce 1985. Čili je to nemovitost poměrně zánovní a na velmi lukrativním místě – přes půl kilometru od nejbližších sousedů a na samém kraji hlubokého lesa. Někdo už v ní ten potenciál taky zahlédl, a tak si na pozemku za rotou postavil srub. Nádhera, tady žít, tak mi asi opravdu už nic nechybí. Jestli tedy v kostele v Lesné mají varhany, abych měla kde hrát 😊 Dál docházíme na rozcestí v lese, kde nám cedulky nabízí možnost Zahájí, Stoupa, Havran a další známá místa. Na Zahájí jsme před deseti lety taky byli…nicméně je to na druhou stranu, tak necháváme na příště a jdeme směr Stoupa. Andělka se pořád ohlíží a vnímám, že řeší nějaký nepříjemný pocit. Jdeme hodně blízko u sebe, povídáme si, jmenujeme si kytičky, které rostou podél cesty, je jich tu opravdu hodně. Když vycházíme do luk, je to už lepší, a na posezení v místech bývalé Stoupy si ráda sedá na lavičku nebo prozkoumává okolí. Což ostatně já taky, a že toho tu je! Je to zvláštní, že lidské mysli stačí „pouhých“ deset let, aby si některé věci překreslila podle sebe, a tak se mi zdá, že tu ledacos tehdy bylo jinak. Ale ledacos je naopak zase stejné, a tak ještě chvíli vstřebávám atmosféru po pročtení dalších informací a najednou slyším hlasy. Lidi? No jo, tři dospělí a dvě děti. Něco hledají, ale keška to není. Ta už tady totiž není. Chvilku je pozorujeme, jak pobíhají po louce a fabulují si zeď za železnou bránou, zvedáme se a vycházíme směrem k Arnoštově leštírně. Místu, které jsme při cyklotreku minuli, ale které, jak se za chvíli přesvědčujeme, za to opravdu stojí. Ještě předtím jsme ale objevily u dalšího zastavení nejen jedny zbytky zdí, ale i krásné ze dřeva vytesané zvíře s mládětem, od kterého se Andělka nemohla odtrhnout.

Nakonec jsme přece jen nechaly laň laní a kolem velmi nápadných terénních nerovností došplhaly až k leštírně. Tady asi není třeba slov, ale spíše svědectví z fotek.

Dál došplháváme podél Huťského vrchu až na Novou Knížecí Huť, po které, kromě zarůstajícího rybníku, není ani památky. Obec byla zcela vyhlazená. Zato u rybníku je příjemné molo s lavičkou, kde se dá opět odpočívat, slunit se a zcela si užívat atmosféry místa, která je přímo kouzelná. Nikam nepospícháme, a tak tu sedíme, ležíme, povídáme, hrajeme si, koukáme kolem sebe, pozorujeme vodoměrky a snažíme se zachytit rybu při výskoku nad hladinu aspoň pohledem. Je to fakt idylické. Ale pak už zase cítíme chuť popojít, tak se zvedáme, přicházíme k další infotabuli s pozoruhodnou sochou, a to už se naše cesta chýlí pomalu k závěru. Tedy k autu, kde definitivně rozhodujeme, jak to bude s tím spaním.

„Já chci spát ve stanu“, prohlásí rezolutně Andělka, a tím je rozhodnuto. Přebalujeme potřebné věci, nahazuji baťoh – velkou krosnu s veškerou výbavou na spaní, a vycházíme směr Jedlina. Všude tu vedou asfaltové cesty, tak už mám nohy docela oklepané, a s bagáží na zádech začínám trochu víc zakopávat. Nesu přece jen o pár kilo víc, i když jsem se bála, že to bude daleko horší. Ale sama sebe jsem přesvědčila, že ty tři kilometry nejsou nic hrozného a že to moje záda zvládnou. A taky jo. Kolem velmi hlubokého údolíčka spásaného kravami jsme došly k bývalé Jedlině do lesíka s křižovatkou. Tady pak bylo třeba vymyslet nějaký průchod ohradníkem, který tu minule nebyl. Časy se mění. Našly jsme luxusní bránu, kterou zkušeně procházíme a po lehce projeté cestě stoupáme do kopce k lesu. Zahlížím krátké stromořadí a u lesa onen pruh stromů, kde jsme tehdy měli stan. I dnes míříme nejdřív k většímu lesu, než zabočíme k těmto stromům, ale naše tehdejší místo nacházím zcela neomylně. Je to tady. Jsme na Jedlině. A budeme tu spát. Po deseti letech zase! Připadá mi to až neuvěřitelné, co všechno se dá zažít a jakou krásu můžeme vychutnávat.

Stavíme stan (náš třetí v pořadí; první nám protéká, druhý má od slunce ztenčelou a roztrhanou předsíňku) a já pořád pokukuju po nějakém trochu víc krytém místě. Tady je to evidentně v cestě zvěři, a to není nejlepší. Nakonec volím místo pod obrovským smrkem, zdá se být celkem rovné. Odmetla jsem šišky, kotvíme stan a je to téměř ideální; jedinou vadou na kráse je kořen pod mými zády. Aspoň bude masáž. Po večeři uléhám na své místo, Andělka si hraje. Jsem příjemně ospalá, plná zážitků a dojmů. Čekám, že v noci to se spaním asi nebude moc slavné, tak si říkám, že bych klidně usnula. Později ještě vycházíme ven fotit západ slunce, pak si šeptem povídáme, a po nějaké době usínáme. Já vždycky jen na chvilku. Jak chvíli ležím, začne mě tlačit podlaha a potřebuju se otočit. Přitom je ale třeba najít vhodnou polohu pro druhou stranu na tom tvrdém kořeni. Občas se mi zdá, jestli náhodou neslyším letět dron; cestou sem chtěla Andělka vědět, proč se nesmí stanovat v CHKO, když tam přece neuděláme žádný nepořádek. Řekla jsem jí, co jsem mohla, ale nestačilo jí to, pořád to nechápala. Ani já nechápu, proč by někdo mohl chtít stanovat v CHKO (kromě nás, samozřejmě), nechápu ani jak někdo může odhodit jakýkoli odpadek do přírody, ale tím pádem se těžko vymýšlí další a další důvody, čím vším může stanování nebo i jen jedno přespání přírodě škodit. Nevím, jestli škodlivější není chystání nové zástavby v Hájích u Knížecí Huti nebo na Pavlově Studenci, jak druhý den čtu na ceduli u silnice. Nechala bych přírodu přírodě, ohroženým druhům rostlin a živočichů a na věčnou vzpomínku na časy minulé a hořké, většinou nyní pohřbené pod nánosy listí, porosty kopřiv a stromů…z bloumání po historii mě v polospánku vytrhne zvuk kašle a dávení. Andělce nesedla večeře a zvrací. Snažím se otevřít stan a nasměrovat ji ven, bohužel ne úplně včas, a tak čistím, co můžu, toaletním papírem, a zase usínáme. Po druhé takové epizodě už je klid; mělo to i své plus – když jsem otevřela stan, zahlédla jsem měsíc mezi stromy, byl to nádherný pohled. Úžasná Jedlina! K ránu už usínám trochu tvrdším spánkem a probouzím se, když už je na obloze slunce, chvíli po osmé hodině. Andělka je fit, jen zatím nemá chuť k jídlu. Ležíme, povídáme, vychutnáváme ráno doprovázené pouze zpěvem divokých ptáků. Žádné haf haf haf haf, žádné kykyryký (krát 6), fakt paráda! Nechce se mi, opravdu se mi nechce začít balit stan a odcházet. Sice zase máme čas, ale asi není třeba tu jen ležet celý den. Došla by nám voda a tady nikde poblíž žádný potok neteče. Tak holt jo, sice nerada, ale pouštím se do úklidu, všechno do futrálů, futrály do krosny. Opravdu nic po nás nezbylo, jen trochu uleželý prostor po stanu, ale to si zdejší mravenci zase přerovnají po svém. Buď s Bohem, krásná Jedlino, možná se sem na nocleh už nikdy nevrátím. Dnes jsem si splnila svůj sen přespat tu ještě jednou, připomenout si naše tehdejší začátky, zažít zase tu krásnou klidnou sudetskou atmosféru, která mi učarovala tak, že se za ní potřebuji vydávat zas a znovu. A zdejší háje jsou mi asi trochu osudné, protože poprvé s Andělkou jsem na výletě zde byla na Hraničkách, nedaleko od Jedliny.

Cestou se ze sentimentální nálady vracím opět do reality, spolu s návratem k autu, které na nás poslušně čeká tam, kde jsme ho včera zaparkovaly. Společnost mu dělá obytné auto a přijíždí ještě další turista, takže tato místa jsou opravdu vyhledávaná – a vůbec se tomu nedivím. Pohledem se loučím se Starou Knížecí Hutí a vyrážíme směr Bärnau – na nákup, a pak se uvidí. V Lesné objevuju zkratku, díky které nemusíme až do Tachova, cestou se nekoná žádná komplikace, a tak za chvíli projíždíme další naší oblíbenou obcí Branka, vyjíždíme přes Pavlův Studenec (vzpomínáme na Větrov) a protínáme hraniční čáru. Bärnau nás vítá, nacházíme obchůdek a já pořád přemýšlím, proč je mi jméno tohoto městečka tak povědomé. V krámě se překonávám – pečivo je třeba koupit ne samoobslužně, ale říct si o něj! No, já a němčina, před pětadvaceti lety nejlepší kámošky, ale dneska, achich ouvej. Vzrůstá ve mně pocit, že kvůli takovým chvílím by bylo fajn se trochu té němčině věnovat. Vždyť jsem se ji učila tak ráda…všechno to ale přebíjí svačina v podobě krásně křupavých houstiček, Andělka spořádala celou krabičku vynikajících borůvek, nadrobily jsme si řádně do kufru auta a pomalu vyjíždíme dál. Chtěla bych po německé straně dojet k dálnici u Rozvadova. Když jsem si to prohlížela v mapě, zdálo se to být reálné. Jenže ještě předtím nám cestu zkříží historický park – tak to je to ono, co mi pořád vrtá hlavou! O něm jsem kolikrát četla a mluvila v rádiu. Tak když už jsme tady, co aspoň nahlédnout? A zase to začíná: možná se tam platí vstupné, to budu muset nějak objednat, já to asi nedokážu říct, pomoc, neumím německy, třeba budou mluvit česky, když i cedule mají v češtině…? Měly jsme štěstí, slečna recepční byla Češka, takže jsme se krásně domluvily, dostaly jsme i audioprůvodce v češtině a mohly jsme tak jít prozkoumat středověké domečky, hospůdky, hutě, zahrádky, opevnění…musím říct, že je to fakt paráda. A když jsme nakonec ještě navštívily stálou výstavu v infocentru, kde pouštěli krátké dokumenty ze stavby tohoto parku, šly mi až slzy do očí (a jdou teď při psaní taky); stavba probíhala za pomoci dobových nástrojů, v dobovém oblečení, řemeslníci tam snad normálně bydleli, vařili si, pekli chleba, to musel být zážitek na celý život!

Po příjemně strávené části odpoledne přicházíme do rozehřátého auta, kde už všechny potraviny dávno překročily i pokojovou teplotu, a vypravujeme se podle plánu německou stranou k Rozvadovu. Pozorujeme okolí, v každém městečku mají dva kostely, určitě by se dalo u každého zastavit a podívat se dovnitř. Jedeme a jedeme, na ukazatelích se pořád objevují známá jména obcí a taky směr k dálnici. Jenže o Rozvadovu a CZ/DE tam není zatím ani zmínka. Třeba to přijde, pokračujeme dál, už jsme u dálnice, jeden nájezd na Regensburg a druhý na – a teď se podržte – Berlín a Drážďany. No to je teda výběr! Co teď? Volím Berlín, třeba je tam někde nějaká křižovatka. Pořád potkáváme česká auta, tak snad nejsme tak daleko od hranic. Na dalším sjezdu ale sjíždíme z dálnice, protože to okolí hodně přestává vypadat tak, jak ho znám. Zastavujeme u Dietersdorfu, že se podívám na mapu – jenže to by mi musela fungovat data! Režim offline prý není pro prohlížení internetových stránek to pravé. To vím taky. Tak zkusíme, kam to povede tady, směr máme asi dobrý. Jedeme kus, objeví se ukazatel Plössberg. To známe! Tudy už jsme jely. Hurá tam. Po dalších kilometrech přijíždíme na křižovatku, kterou jsme už jednou projely a já se sveřepě držím směru Bärnau. Už radši žádné pokusy s cestou jinudy. A pořídíme si autoatlas Německa. Na to, že má naše auto navigaci, jsem úplně zapomněla. Naštěstí už se nacházíme na známé cestě a míříme opět spolehlivě na státní hranici. Tohle tedy bylo dobrodružství! Kvůli jednomu přespání v Sudetech jsme najezdily suma sumárum 300 kilometrů. Taky už vím, že vypravit se jen s mobilem je pro mě nemožné – jednak se s tím nedá pořádně fotit a druhak to nemá žádnou výdrž baterie, aby zbyla na potřebnější věci. Domů dojíždíme docela rády, že jsme se zase našly. Až do čtyř ráno si užíváme nerušený spánek, pak kvůli kykyryký zavírám okno a spíme dál. Ráno si dělám své obvyklé kafe a přináším si k počítači německé sušenky. Právě mě napadla první věta tohoto článku.